[adrotate banner=“38″]
Projekt nesoucí název Body as Altar (v překladu Tělo jako oltář) je tu pro všechny ženy, které chtějí změnit přístup vůči sobě a svému tělu. Jeho autorka Allison Rosecast si v minulosti prošla léčbou poruchy příjmu potravy a nyní pokračuje v péči o sebe a své tělo. Nedávno založený blog Arc & Ember má sloužit jako místo, kde ženy sdílí své zážitky, zkušenosti a fotografie.
Zapojit se do tohoto projektu je snadné. Stačí na sociálních sítích pod hashtagem #mybodyasaltar sdílet (nebo pomocí e-mailu zaslat) fotografie, které symbolizují vaši péči o vaše tělo.
Představte nám prosím svůj projekt Body as Altar… Body as Altar (#mybodyasaltar) je projekt, který jsem založila s nadějí, že podpořím ženy v tom, aby strávily chvíli oceněním svých těl tak, jaká jsou nyní. Není neobvyklé mluvit s přáteli, nebo dokonce i cizinci o dietách, kilech, která nemůžeme shodit. O věcech, které jsou v zásadě nestálé, ale takových, které společnost přijímá, a dokonce od nás očekává, že je tak budeme mít. Co je nezvyklé, je mluvení s ostatními ženami o tom, co se nám na našich tělech líbí. O dobrých skutcích, kterými o sebe pečujeme. V tomto projektu doufám ve vytvoření prostoru pro ženy, aby se zabývaly spíše pozitivy než negativy. Pomocí hashtagu nebo zasláním e-mailu může kdokoli sdílet způsoby, jakými uctívá své tělo. Interpretace je na každém zvlášť. Pro mě to znamenalo stvořit umělecký projekt zobrazující mé v minulosti nenáviděné části těla. Pro ostatní to může znamenat koupel nebo dělání smoothie a jejich zdokumentování. Všichni se o sebe staráme různými způsoby a jsem toho názoru, že by prospělo vyvolat o tomto diskuzi.
Kdy jste se rozhodla změnit přístup ke svému tělu a přijít s tímto projektem? S tímto projektem jsem přišla pár let po začátku procesu léčení ze své poruchy příjmu potravy. Můj přístup k vlastnímu tělu se nezměnil v jediném okamžiku. Byl to každodenní boj. Ale zjistila jsem, že je boj pro většinu žen milovat, nebo dokonce přijímat sebe samotné. Stále je nám podstrkována myšlenka, že bychom neměly být spokojené s našimi těly, že je tu vždy něco, na čem je třeba pracovat. Anorexie pochází z mnohem větších zmatků než jen nespokojenosti se svým fyzickým vzhledem, ale je ještě těžší ji projevit ve společnosti, která do určitého stupně sebenenávist v ženách normalizuje. Část mého ozdravovacího procesu se udála díky silným a kreativním ženám kolem mě. Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že zatímco neměly tak agresivní poruchy jako já, přesto se stále cítily se svými těly nespokojené. Je dobré mluvit upřímně o nejistotách, ale zároveň bychom měly být schopné mluvit o tom, co na sobě milujeme, čeho si na sobě vážíme. Tento pocit je kořenem projektu Body as Altar. 
Co vám pomohlo dostat se z nejhoršího a cítíte nějaké změny ve vztahu ke svému tělu? Vždy jsem měla spousty přání, ale ta byla zastíněna mojí poruchou příjmu potravy. V nejtěžším stádiu jsem byla sotva schopná udržet v rovnováze každodenní život. Touha být jen o trochu štíhlejší přerostla v neschopnost přestat nebo to nechat být. Stalo se to mojí identitou. Naštěstí to skončilo za několika okolností, které mě nutily se ještě více zabývat svým uměním a psaním a pečovat o svá přátelství. Akt vyrovnávání se stal neúnosným a má identita se začala vyvíjet. Tehdy nešlo o jasné rozhodnutí. Denně jsem se pohybovala tam a zpátky, a to několikrát za den. Teď se ale cítím mnohem pevněji zakořeněná ve své identitě jako výtvarnice. Vím, že nemůžu udržovat oba životy, ten s poruchou příjmu potravy a ten kreativní. Takže si neustále připomínám, že i když jsou dny, kdy nemůžu své tělo milovat, je tím, co mi dovoluje dělat věci, do kterých jsem zapálená.
Můžete s námi sdílet svůj příběh? Myslím, že jsem z něho už po troškách a kouscích dost pokryla. Jsem výtvarnice žijící v Idahu v USA. Píšu a dělám umění různých druhů tak dlouho, jak si jen pamatuji. Má porucha přijmu potravy začala, když jsem byla v pubertě. Nyní je mi přes dvacet a snažím se tyto své zkušenosti použít k pomoci druhým. Nedávno jsem spustila blog vytvořený ve spolupráci, Arc & Ember, aby dal vzniknout základně pro ženy, které by tak mohly sdílet své zkušenosti, moudrost a inspiraci. Vždy hledáme nové hlasy. 
Někdy je těžké se plně přijmout a milovat naše těla navzdory perfektním představám. Co byste poradila těm, kdo bojují se změnou svého postoje? Perfektnost je samozřejmě ve všech oblastech života nedosažitelná, ale její hledání, co se našich těl týče, se může stát obzvlášť destruktivní. Může nás to zastavit v dosahování dalších dílů, kde by ta energie byla vynaložena mnohem lépe. Alespoň, co se mě týče, pomáhá mi přemýšlet o těle v rámci toho, co mi povoluje dělat. Mé tělo mi dovoluje tvořit, komunikovat s ostatními, prožívat svět naprosto unikátním způsobem. Někdy to musí stačit. Někdy se vám zkrátka nedaří milovat vaše tělo a je to tak v pořádku. V těchto dnech buďte vůči sobě laskaví. To, že dnes nemilujete své tělo, neznamená, že ho musíte trestat. Prostě existujte. Nalezněte způsoby, jakými o sebe můžete pečovat a dělejte, co milujete. Dělání takovýchto věcí často vede k více dnům, ve kterých cítíte lásku vůči sobě a svému tělu. 
[adrotate banner=“38″]