Fotograf, umělec, cestovatel, dobrodruh. To vše spolehlivě vystihne Kamila Ghaise, který spolehlivě dokáže zachytit takové okamžiky, díky nimž se nám jenom může tajit dech. Jeho fotografie jsou hotovým mistrovským dílem a nutí nás na chvilku se zastavit a obdivovat krásu matky Přírody, kterou mnohdy přes vliv moderních technologií ani nestačíme vnímat. Což je škoda, protože na jeho fotografiích dominuje i naše blízké okolí. Zastavte se tedy prosím alespoň na chvíli a pokochejte se některými z jeho snímků, anebo se nechte inspirovat rozhovorem, který mi tento neuvěřitelně nadaný muž poskytl.
Proč se věnujete zrovna focení?
Protože neumím malovat (smích). Fotografování (především krajiny) je ideální koníček: spojuje sportovní aktivitu, pobyt v přírodě, dobrodružství, cestování, moderní technologie a software. Uspokojuje přirozenou lidskou touhu po krásnu.
Island in the sky NP, Utah, USA
Jak jste se k fotografování vůbec dostal?
Fotografování mě bavilo už jako náctiletého, asi jsem to odkoukal od rodičů. Moje maminka dělala krásné rodinné snímky středoformátovou Flexaretou. Přisvojil jsem si po ní známý východoněmecký fotoaparát Praktica a později přešel na analogovou zrcadlovku Canon. Dával jsem si postupně čím dál více záležet na každém snímku, mimo jiné také proto, že každé cvaknutí závěrky stálo nějaké peníze. Člověk se pak i několik týdnů těšil na výsledky. A někdy se nedočkal, když třeba špatně založil film do komory. Když pak přišla doba digitálních přístrojů, ta snadnost pořízení snímku a nárůst počtu pořízených fotografií mě tak znechutila, že jsem svého koníčku zanechal. Několik roků jsem ani nevlastnil žádný fotoaparát. Před šesti lety jsem se k focení vrátil, když jsem si uvědomil, že vývoj digitální techniky umožňuje dosahovat lepších výsledků, než kdy předtím, ale zároveň stále nejvíce záleží na energii, kterou tomu člověk věnuje.
Kundratice, Česká republika
V dnešní době fotí v podstatě každý, ale jenom málokdo o sobě může říct, že je skutečným fotografem. Co myslíte, že z člověka skutečného fotografa udělá? Co odlišuje “profesionála” a “laika” podle Vás nejvíce?
No tak na to Vám přitakat nemůžu, to by znělo moc nabubřele. Jinak samozřejmě rozdíl mezi běžnou fotkou a snímkem, který Vás zaujme, existuje. Těch faktorů, proč to tak je, je více, ale největší vliv má to, kolik úsilí vložíte do pořízení takového snímku. Fotografie krajiny není žádná raketová věda, stačí chtít, ale musíte chtít hodně. K pořízení jedné fotografie je nutné třeba vstát ve dvě ráno, jet hodinu autem, pak šlapat dvě hodiny potmě neznámým terénem na předem vytipované místo, tam hodinu mrznout a nakonec to celé zopakovat ještě dvakrát, protože Vám nevyšly podmínky. Málokdo je ochoten toto podstoupit a upřímně se ani není čemu divit.
Ghyaru, Nepál
Je něco, co byste doporučil začínajícím fotografům nebo jim chtěl poradit/sdělit?
Nejsem úplně povolaný, abych někomu radil, ale pokud mám říct jednu věc, tak asi toto: zdá se mi, že lidé moc řeší techniku a teoretickou přípravu, ale na akci v terénu už jaksi nezbývá. Nejlepší prostě je: začněte se opravdu snažit získat dobrý snímek třeba tím zvýšeným úsilím zmíněným výše a po čase, až budete narážet na nějaké technické limity, najděte si na internetu, v knihách nebo workshopu, kde děláte chybu. Až zjistíte, že Vás už brzdí jen vaše vybavení, postupně dokupte lepší. Někdo moudrý kdysi prohlásil: u dobré fotografie záleží na světle, fotografovi, objektivu a těle fotoaparátu, v tomto pořadí. Zdá se mi, že si spousta lidí myslí, že je to naopak.
Khumbu, Nepál
Zajímalo by mě, jaký máte názor na dnešní trendy typu “selfie” a jiné moc nepromyšlené “jednorázové” fotky?
To je asi spíše otázka pro sociology nebo psychology, fotografie se týká jen okrajově. Zdá se, jakoby dnešní doba vzbouzela v lidech nutkavou potřebu vystavovat na odiv svou jedinečnost a důležitost. Těžko říct, čím to je, možná jen tím, že je to poprvé v historii technicky proveditelné a velmi snadné, díky digitální fotografii a internetu. Třeba je to opravdu lidská přirozenost a teď jen rozkvetla. Před rokem jsem byl fotografovat s kamarádem ve Skotsku a na silnici na nás mile až drze dotíral místní jelen. Až když jsme byli deset kilometrů od něj, napadlo nás, že jsme si s ním mohli udělat selfie, bylo to naprosto jednoduše proveditelné. Tak to bylo jedinkrát, co mě mrzelo, že nemám selfie. Mám nakonec asi jen jedno selfie, a to s tím slavným koněm z Moravského náměstí v Brně. Zřejmě mě nějak přitahují selfie se zvířaty, zdá se.
Lomnické pleso, Vysoké Tatry, Slovensko
Všichni máme nějaké své cíle, kterých chceme dosáhnout. Hranice, které chceme pokořit. Máte nějaký mezník ve svých fotografiích, kterého byste chtěl dosáhnout? Fotky nějakého místa, přírodního jevu nebo něco takového?
To se mění v čase, je to takové přelétavé. Když jsem začínal, měl jsem větší ambice. Momentálně mám fotografování trochu jako chození na ryby. Večer, i během pracovního týdne, vyjedu na vyhlídkové místo, tam přespím, před svítáním jen vykouknu ze spacáku, zjistím, že nemá cenu vstávat, chvíli pospím, sbalím věci a hurá do práce. To vše s dobrým pocitem z času stráveného na hezkém místě. Mnoho snů, hlavně cestovatelských, už jsem si splnil a je čím dál náročnější si plnit další. Rád bych ještě navštívil Patagonii, pokud se naskytne příležitost a chtěl bych spatřit a pořídit si i obyčejný snímek všech čtrnácti osmitisícovek. A asi aspoň jednou fotografovat polární záři někde na severu Evropy. Obejít horu Kailáš a fotografovat v Bhútánu. Vlastně je toho celkem dost.
Jökulsárlón, Island
Nafotil jste spoustu fotek, je mezi nimi nějaká, kterou máte vysloveně nejradši?
To se neustále mění, většinou je to některá z posledních, protože na ni mám čerstvé vzpomínky. Celkově těch oblíbených je strašně moc, možná tak čtvrtina ze stránek. Pokud ale některá pro mě alespoň trochu vyčnívá, je to tato fotografie z Krkonoš a tato ze Slovenských Strážovských vrchů. U obou si přesně vybavuji ten pocit dokonalosti okamžiku, který jsem vnímal bez jakýchkoliv myšlenek na věci vzdálené. Taková moderní forma meditace, dalo by se říct.
Slovenské Pravno, Vysoké Tatry, Slovensko
Za focením hodně cestujete, musí to mít i jistý vliv na Váš životní styl, nebo se mýlím? V dnešní uspěchané době to musí být docela obtížné mít čas vycestovat, nebo čekat na správný okamžik. Jak to ovlivňuje Váš normální den?
To víte, že mě to ovlivnilo, asi jako každého. Problém je, jak se snažíme s partnerkou maximalizovat dobu strávenou na dovolené, tím, že třeba jedeme z práce rovnou na letiště, takže nakonec ten čas prožijeme více hekticky, než obvykle. Doma to pak doháníme odpočinkem. Fotografování na cestách přináší spoustu stresu, neustále se přesouváte, získáváte informace, pohybujete se v noci neznámým terénem. Kdysi jsem potkal jednoho pána, který se s kamarádem rok toulal po Česku a snažil se přežít bez jediné utracené koruny. Říkal mi, že mu trvalo dva měsíce, než se uklidnil, ztratil ambice a také přestal počítat jednotlivé dny, tak jako by byl na dovolené a měla mu brzy skončit. Pak teprve to začalo být ono. Před dvěma lety jsem si na něj vzpomněl a vzal na tři měsíce volno, abych mohl cestovat. Po zhruba šesti týdnech jsem asi začal prožívat něco, co popisoval a začalo to být opravdu skvělé. Kdybych tehdy neslíbil v práci, že se vrátím, určitě bych zůstal na cestách déle.
Jeseníky, Česká republika
Všimla jsem si, že fotíte hlavně přírodu. Focení lidí nebo zvířat Vás moc neláká, nebo není tolik příležitostí?
Focení zvířat je náročná a nevděčná disciplína, čekáte i několik hodin nebo dnů na ten správný snímek. I tak se mi podařilo na toulkách lesem celkem dost zvířat zachytit, ale nejsou to žádné ohromující snímky, právě proto, že nejsem ochoten tomu věnovat dostatečné množství energie. Lidi fotím celkem dost, ale většinou buď soukromě, nebo jako amatérskou zakázku, a znovu, nemyslím si, že by ty snímky byly nějak zajímavé a taky nechci moc porušovat soukromí dotčených. Na cestách fotografuji lidi strašně rád, i když se velmi ostýchám je oslovovat a pomáhám si proto někdy dlouhým ohniskem. Hlavně v Asii je k zachycení lidí nesrovnatelně více příležitostí než v Evropě, život se tam ještě tolik neprivatizoval. Představte si, že u nás začnete jako cizí člověk fotografovat na ulici bandu dětí, i kdyby se tam ty děti náhodou vyskytly, jako že se tak už téměř neděje, do pár minut je u vás policie a máte na krku obvinění z porušování soukromí nebo výroby dětské pornografie.
Lukla, Nepál
Je něco, co byste chtěl říct čtenářům na závěr?
Spolu s Juliem Fučíkem snad jen: Lidé, foťte!
Grundarfjörður, Island
Doufám, že Vás tento článek inspiroval k tomu oprášit starý foťák nebo alespoň více koukat okolo sebe. Protože naše země a i celá planeta skrývá spousty krás a tajemství, které se vyplatí spatřit. Jednou na sklonku života totiž nebudeme vzpomínat na to, jak jsme měli hezky srovnáno na stole a vzorně splněné úkoly. Budeme vzpomínat na velké zážitky a kdo ví? Třeba prožijete dobrodružství, které si budete chovat v srdci po celý život a jednou budete moci vyprávět, co všechno jste dokázali! I za mě je to vše – žijte, dívejte se a buďte kreativní!