[adrotate banner=“46″]
Ze 4 milionů syrských uprchlíků, kteří opouští svou válkou rozervanou zemi, tvoří téměř polovinu děti.
Oceňovaný švédský fotožurnalista Magnus Wennman procestoval Střední východ a Evropu, aby zdokumentoval střízlivou realitu dětí, které uléhají do cizích postelí daleko od domova. Nechaly za sebou svoje dětské pokoje, přátele a všechno co dosud znaly. Jeho snímky ukazují malé uprchlíky, kteří odpočívají po dlouhých dnech naplněných hladem a vyčerpáním, neznámými tábory a nikdy nekončícím pochodem za vidinou lepší budoucnosti. Někteří nejvíc postrádají svou postel, jiní teskní po panence s temnýma očima nebo sní o době, kdy polštář nebyl nepřítel.
Na projektu Kde děti spí Wennman začal pracovat v lednu. „V novinách jsme diskutovali o tom, jak přimět veřejnost se více zajímat o konflikt v Sýrii. Tehdy jsme ještě nevěděli o masivním přílivu uprchlíků,“ prohlásil v rozhovoru pro My Modern Met. „Věřím, že pro nezainteresované může být těžké pochopit konflikt, který probíhá několik let, ale není nijak těžké pochopit to, že děti potřebují mít bezpečné místo na spaní.“
Lamar, 5 let (Horgoš, Srbsko) – V Bagdádu zanechala panenky, vláček a míč; Lamar často mluví o svých hračkách, když někdo zmíní domov. Bomba změnila všechno. Rodina zrovna byla na cestě z nákupů, když vybuchla. „Už tam nebylo možné nadále žít“, řekla babička Lamar, Sara. Na druhý pokus o překročení moře se jim podařilo dostat k Maďarsku v malém člunu. Momentálně spí Lamar na dece v lese, vystrašená, zmrzlá a smutná.
Abdul Karim, 17 let (Athény, Řecko) – Abdulovi nezbyly žádné peníze, za poslední eura si koupil lístek do Athén. Nyní tráví noci na náměstí, kam přijíždí stovky uprchlíků denně. Podvodníci tu hodně vydělávají na falešných pasech a letenkách, ale Abdul se nikam nechystá. Půjčuje si telefon a volá matce do Sýrie, přestože není schopen jí říct, jak špatně se věci mají. „Brečí a bojí se o mě a já nechci, aby si dělala ještě větší starosti.“ Rozloží si deku uprostřed náměstí a schoulí se do klubíčka: „Sním o dvou věcech: o spaní v posteli a o objímání mladší sestry.“
Abdullah, 5 let (Bělehrad, Srbsko) – Abdullah má krevní chorobu. Během posledních dvou dní spal na nádraží v Bělehradě. Doma v Dar’á viděl vraždu své sestry. „Stále je v šoku a každou noc má noční můry,“ říká jeho matka. Abdullah je unavený a nemocný, ale jeho matka si léky nemůže dovolit.
Ahmad, 7 let (Horgoš, Srbsko) – Ani spánek nepředstavuje svobodné pásmo, právě tehdy se terory opakují… Ahmad byl doma, když bomba dopadla jejich rodinný dům v Idlibu. Šrapnel jej uhodil do hlavy, ale přežil. Jeho mladší bráška ne. Rodina se s válkou sžila jako s nejbližším sousedem po dobu několika let, protože neměli jinou možnost. K útěku byli donuceni. Teď Ahmad leží mezi tisíci uprchlíky na dálnici u hranice Maďarska. Je to šestnáctý den od jejich příjezdu. Dosud celá rodina přespávala na nádraží, na silnici nebo v lese, vysvětlil Ahmadův tatínek.
Ahmed, 6 let (Horgoš, Srbsko) – Je po půlnoci, když Ahmed konečně usnul v trávě. Dospělí sedí kolem něj a plánují, jak opustit zemi bez registrace u příslušných autorit. Teprve šestiletý Ahmed si nosí na dlouhých cestách pěšky vlastní tašku. „Je statečný a brečí jen občas po večerech,“ řekl jeho strýček, který se o něj stará od doby kdy byl Ahmedův otec zabit v rodném Dajr az-Zauru.
Amir, 20 měsíců (Zahlé, Libanon) – Amir se narodil jako uprchlík. Jeho matka věří, že má trauma již od dělohy. „Nikdy neřekl jediné slovo,“ řekla Shahana, 32. V plastovém stanu, kde nyní rodina žije, Amir nemá žádné hračky, ale vystačí si s tím, co najde na zemi. „Ale směje se, i když nemluví.“
Mahdi, 1,5 roku (Horgoš, Srbsko) – Zažil jen útěk a válku. Spí hluboce, přestože kolem něj jsou stovky uprchlíků. Protestují, protože nemohou cestovat skrze Maďarsko. Na druhé straně hranice stojí policie. Mají rozkazy od ministra k ochraně hranic za každou cenu. Situace je stále zoufalejší – den poté, co fotografie vznikla, zde policie použila na uprchlíky slzný plyn a vodní děla.
Moyad, 5 let (Ammán, Jordánsko) – Moyad a jeho matka se chystali koupit mouku na špenátový koláč. Ruku v ruce šli podél tržnice, když míjeli taxi, na němž byla připevněna bomba. Maminka na místě zemřela. Chlapci uvízl šrapnel v hlavě, zádech a pánvi.
Ralia, 7 a Rahaf, 13 (Bejrút, Libanon) – Jsou z Damašku, kde granát zabil jejich matku a bratra. Společně s tatínkem toho za poslední rok naspali jen málo. Choulí se k sobě na lepenkových krabicích. Rahaf říká, že se bojí „zlých kluků“, přičemž její sestra začne plakat.
Sham, 1 rok (Horgoš, Srbsko) – Sham leží matce v náruči. Jen kousek za nimi se nachází Evropa, do které se tak moc snaží dostat. Ještě včera vzal vlak poslední hrstku uprchlíků do Rakouska. Sham a jeho matka však dorazili pozdě a tak spolu s tisíci uprchlíky čekají na maďarské hranici.
Tamam, 5 let (Azraq, Jordánsko) – Pětiletá Tamam se bojí svého polštáře. Každou noc propláče. Nálety v jejím rodném městě se často konaly právě v noci, a přestože spí mimo domov téměř dva roky, pořád si neuvědomuje, že polštář není zdrojem nebezpečí…
[adrotate banner=“9″]