Mladá fotografka ze Dvora Králové Jana Pechlátová fotí strhující příběhy plné emocí. Svět divokých zvířat, fantasy a nebezpečně krásných scenérií kombinuje s něžností i drsnou realitou. „Každý máme svůj jedinečný životní příběh. Máme ale jen jeden?“
Jak jste se k fotografování dostala? Studovala jste fotografii nebo koníček přerostl v profesi?
Zkoušela jsem studovat fotografický „učňák“ i konzervatoř, ale ani jedno mě nijak nezaujalo. Nejvíc jsem se naučila sama pozorováním ostatních autorů a samotným focením, kdy člověk pomalu zjišťuje, co všechno dělá fotografii lepším. Celá cesta je ale docela vtipná. Začala jsem na gymnáziu, přešla na Jezdeckou akademii studovat chovatelství a jezdectví, do toho zkusila již zmíněný fotografický „učňák“, poté jsem nastoupila do práce ke koním a zkusila si i vysoké školy (které ale nebyly nic pro mě). Po pár úrazech na koni jsem si řekla, že chci zkusit dělat něco bezpečnějšího a udělala jsem si rekvalifikaci na kadeřnici a vizážistku a začala dělat proměny vizáže, které jsem si i fotila. Během roku už mi zbylo jen to fotografování a tři koně na zahrádce.
Vaše fotografie jsou specifické a nezaměnitelné. Jak byste je specifikovala? Jaký styl focení vlastně děláte?
Nejdůležitější je pro mě příběh. Okolo něj se vše točí. Takže se snažím zachytit právě ten opravdový okamžik, který se v příběhu odehrává. Nikoli takové to „sem se postav a usměj se na mě“. Často nazývají můj styl Fantasy, ale to bych použila třeba jen u 3 nebo 4 fotografií, jinak je to pro mě prostě můj svět, moje realita. Koně, luky, lišky…
Jaké byly Vaše začátky focení?
Myslela jsem si, že když spojím jakýkoliv zajímavý kostým, vezmu zajímavou rekvizitu a postavím to všechno na jakékoliv zajímavé místo, bude to dobrá fotografie. Ale nebude… A tak zkouším a zkouším dokud to není ono. Ale už jsem alespoň v bodě, kdy vím, že je důležitý celek.
Vymýšlíte kompozice a převleky modelů sama? Místa, kde se bude fotit i samotná zvířata nebo si lidé mohou říct, co by chtěli?
Pokud to jsou čistě fotografie pro mě, vše vymýšlím sama a modelka má tak trochu „smůlu“. Zatímco když mi přijde klientka, tak kostým, líčení, účes a styl fotografie vybíráme dohromady.
Fotíte i komerčně? Například svatby atp.? Mohou Vás lidé oslovit, pokud by chtěli například nevšední „divoké“ svatební fotografie?
Většinu fotografií, které lze na FB vidět, jsou právě moji klienti. Fotím portréty klasické i tematické, rodinné fotografie, děti… Snažím se, aby vše mělo nějaký ten příběh. Co se svateb týká, tak tvrdím, že svatebním fotografem se člověk musí narodit. Já na to nemám povahu, neumím si užít velké svatby. Potřebuju na práci svůj prostor. Svatby si už vybírám, abych věděla, že odvedu dobrou práci se svým podpisem. Takže kdo má netradiční svatbu někde v přírodě, spíše oslavu velké LÁSKY než velkých šatů… sem s Vámi!
Jaké je vůbec focení se zvířaty? Na většině Vašich fotek jsou vidět „divoká“ zvířata..
Lišky, dravci, vlci, srneček… Nejtěžší focení je však s mými rozcapenými koňmi 🙂 … Samozřejmě je to celé náročnější na koordinaci, ale výsledek za to stojí. A fotografování se zvířaty mi je nejbližší.
Na jakých, pro Vás, nejzajímavějších projektech jste pracovala?
Z mé práce bych řekla soubor Lykantropie a Země Altairu… V obou mám v plánu pokračovat až přijde správný čas. Lykantropie byla pro mě velkým zlomem a první výstavou. Pro lidi to byl asi trochu šok. Země Altairu byla zase první velká věc, za kterou bych se 100% postavila i po pár měsících, což je asi dobré znamení.
Jak vlastně funguje takové focení? Věřím, že příprav a věcí kolem je opravdu hodně.. Zkuste popsat jeden Váš fotografický den (pokud se to dá zvládnout za jeden den).
Každý den je úplně jiný. Jediné, co je stejné je ranní krmení koní a veliká snídaně. Ale pokud bych měla popsat jeden ideální den, tak by to bylo přibližně takto: v pět hodin vstát, být se zvířaty venku, jet se projet na koni a vyvenčit psy. Od osmi většinou sedím u pc a upravuji fotky. V deset hodin mi přijde klientka, kde přípravy probíhaly z části už při domlouvání a z části až v den fotografování. Výběr kostýmu, účesu, dokončení představy o celku…to vše jde až tehdy, když se vidíme osobně. Důležité je se alespoň trochu poznat. Zbytek dopoledne fotíme. Po obědě pak sednu k pc a vyřizuju vše okolo práce a dále upravuji. Tak to je do naprostého vyčerpání, kdy se opět musím vrátit mezi zvířata nebo pokud už mě prostě upravování jen přestalo bavit a ještě mi zbyly síly, jdu sportovat. Nicméně hlava mi nejde vypnout ani během projížďky na koni ani při běhání… To mi v ní skáče samé „Jooo! Tady budu fotit! Joooo! To je dobrej strom! Jooo… to musím napsat, to musím nafotit, to je super nápad, to je super projekt…“
Jsou nebo byly Vaše fotografie někde k shlédnutí (nějaké výstavy, soutěže .. atp)?
Od ledna je naplánovaná výstava s názvem Cesta, příběh o ženách a jejich sebepřijetí. První termín byl naplánovaný na konec května, ale posunula jsem to raději na srpen. Podle mých zkušeností bych to ale tipovala spíše na předvánoční výstavu.
Co Vám „fotografie dala a co třeba i vzala“?
Fotografie mi dala volnost. A vzala mi…volnost.
Jsem svým pánem, můžu pracovat kdy chci a jak chci, vymýšlím si projekty na kterých dělám. Ideální… Jenže s tím zatím neumím zacházet, takže to vypadá spíše tak, že makám a makám a všem vykládám o tom, že už to bude lepší, že už jsem to udělala tak, že budu mít víc času. A když se mi to náhodou povede a víc toho času mám, tak si vždy vymyslím nějaký projekt, který mě zaměstná ještě více. Ale vím, že příští rok to dám. Naučím se chodit z práce domů 🙂 .
Máte nějaké plány do budoucna? Kam byste se chtěla s fotografováním posunout nebo na čem budete pracovat?
Chci dále pracovat s klienty, baví mě to. Takže se chci držet portrétů. Více se chci ale věnovat také svému blogu a komunikaci s lidmi. Baví mě kurzy. A jednou za dva roky bych chtěla vždy vydat knížečku s fotografiemi a příběhem. Plány do budoucna jsou prostě takové, aby mě to stále bavilo a naplňovalo.
Pokud se budete chtít dozvědět více a pročíst si i zajímavé příběhy navštivte její blog pechlatova.blogspot.cz.