[adrotate banner=“37″]
„Dřív to nebyla Zara. Nahoře se prodávaly dětský hračky a dole v rockovým baru Sluníčko marihuana.“ Praha, kolem poledne. Stojíme před vysokým proskleným obchoďákem. Dole, co byl ten rockový bar, si dnes koupíte značkové kousky od Zary. Na nedalekém plácku poskakuje chlapík, vyfukuje bublinky, kolem něj nadšené publikum. Pár těch mýdlových radostí zaletí až k naší skupince, nikdo jim ale nevěnuje větší pozornost. Zaujatě posloucháme vyprávění našeho průvodce hlavním městem.
„Dřív to nebyla Zara. Nahoře se prodávaly dětský hračky a dole v rockovým baru Sluníčko marihuana.“
I na vodě s jarem se dá vydělat
Arafaťák omotaný kolem tašky přes rameno, napůl vyholená hlava. Poskakuje jako pružinka, všimne si někdo. Náš dnešní průvodce nám nebude ukazovat synagogy, kostely nebo jiné pražské památky. Je zaměstnaný lidmi z projektu Pragulic, kteří organizují prohlídky Prahy vedené lidmi z okraje společnosti. I rodilí Pražáci se diví, když absolvují takovou procházku. „Bylo tam dvacet Arabů, který si nás předháněli, první dávku nám dali zadarmo,“ vysvětluje týpek s arafaťákem, jak se v devadesátých letech tady na náměstí Republiky dostal k heroinu.
Kamarádka si vyřezávala z kůže hvězdičky
„Pět let to byl zlatej život, dalších patnáct let naprd. Fixujete se vždycky na jednu věc, můžete třeba hodiny luštit křížovky. Zapomínáte jíst a spát. Kamarádka třeba seděla ve vaně a vyřezávala si z kůže hvězdičky,“ zprostředkovává nám svou zkušenost s drogami. Vypadá, že mu opravdu záleží na tom, abychom si to zapamatovali. Zapálí si cigaretu a vypráví dál. „Na pervitin mám chuť, když začnou ráno zpívat ptáci.“
Je nám šílené vedro, krčíme se v rohu Staroměstského náměstí. Děti ve žlutých reflexních vestičkách, turisté s foťáky; zní středověká píseň, hudebníci se potí v dobovém oblečení. Skupina vokalistů sklízí velký úspěch, pod orlojem je zase narváno. A my posloucháme vyprávění o tom, jak si vydělat na drogy. „Somroval jsem. Někdy mě ignorovali, to mě vážně sralo, pardon,“ omlouvá se nám za vulgarismus, který nikdo neřeší. Možná chce svůj výklad přiblížit prohlídkám na zámcích. To se mu však nemůže podařit. Na rozdíl od kastelánů totiž mluví živelně, spontánně, živě. Hltáme každé jeho slovo.
Poledne na Staroměstském náměstí
„V tom baru se drogy prodávají už pětadvacet let. A pořád to funguje. No, není to divný?“ Náš průvodce nám právě ukazuje nazelenalou budovu s nápisem Chapeau Rouge. Stín na dvorku, postáváme, zase zaposlouchaní . Když se budeme loudat po Václaváku, je prý možné, že nám taky někdo něco nabídne. Zvlášť pokud člověk vypadá jako cizinec. Z těch je totiž víc peněz. Procházíme okouzlující historickou Prahou, v hlavě myšlenky na toxickou psychózu, na kterou si můžete „vydělat“ dlouhodobějším užíváním drog jako je pervitin. „Kamarád doteď papá prášky, protože během takovejch psychóz mluvil s mrtvým bráchou.“
Chapeau Rouge
Praha má dvě tváře
Jarní nálada na Karlově náměstí – zelené stromy, lidé ve slunečních brýlích shazují kabáty. „Tady u tý věže čekávají. Jsou to narkomanky. Smutná prostituce – za málo a s velkým rizikem. Pasáci jsou spíš na Václaváku,“ popisuje nám další aspekt života ve velkoměstě bývalý bezdomovec. „Koukni, tady ten, ten taky fetuje,“ ukáže na kolemjdoucího mladíka. „To poznáš, i když tak třeba na první pohled nevypadá.“
„Tady u tý věže čekávají.“
Dvě tváře Prahy
U kašny se rozloučíme, dáme spropitné jako v kavárně. To jako, že se nám to líbilo. A vyrážíme si polechnout typicky průvodcovský hlas chlapíka v Müllerově vile. Čtyřpatrový dům, ve kterém žili všehovšudy tři lidé. To takhle do keřů kolem Vyšehradu se jich prý na noc naskládá mnohem víc.
Müllerova vila architekta Adolfa Loose dostala stavební povolení až na jedenáctý pokus. Nehodila se totiž do čtvrti Ořechovka, kde musely všechny domy splňovat určitá kritéria.
Výzva k účasti na demonstraci vylepená na náměstí Republiky.
Cyklisté v Praze
Blíží se Majáles
[adrotate banner=“37″]