„Dokonalost se pro mě skrývá v nedokonalosti,“ říká bývalá grafička a současná keramička Alena Šumová během povídání o lásce k práci s hlínou, poctivosti k řemeslu a ke keramice (nejen) v japonském duchu. „Inspiruji se hlavně přírodou, která je rozmanitá, krásně nedokonalá a přesto nádherná.“
„Dále!“ ozvalo se po zaklepání na dveře, ale hlas nevycházel z domku, nýbrž z vedle stojící dílny. Alena Šumová mě přivítala s rukama od glazury (které si sama připravuje). Jak se to vlastně dělá? „Smíchají se různé materiály, jako je třeba křemen či živec, přidají se k tomu různé druhy jílů a dobarvuje se oxidy kovů – ostatně celé míchání glazur je vlastně o chemii a výsledek o nevypočitatelnosti celého procesu. Ingredience se sice dají přesně navážit a odměřit, ale konečný výsledek ovlivní spousta věcí jako je nestejnoměrná teplota v peci, počasí, vlhkost vzduchu, druh dřeva použitý při výpalu, způsob naložení pece zbožím, nálety popela a spousta dalších vlivů. Proto jsou také kousky vytažené z pece vždy překvapením, a to i pro samotného autora. A vlastně ona nevypočitatelnost a náhoda dělají každý kus originálním,“ popisuje proces svého tvoření. Patří mezi dřevopaliče, tedy mezi keramiky vypalující své výrobky v peci otápěné dřevem. Ano, elektřinou vytápěná pec je mnohem pohodlnější, zapne se regulátor, nemusí se u ní sedět celý den, funguje sama, dá se vyhřát stejnoměrněji. Vzdálíte se tak ale přírodě a věcem nepolíbeným ohněm chybí právě ona originalita.
[adrotate banner=“40″]
Víte, že i z popela se dá namíchat glazura? „Díky svým přátelům mám celý archiv jednodruhových popelů a jeden mi vozí kamarádka až z Kuby, kde v domácnostech topí dřevinou zvanou „marabu“ (Dichrostachys cinerea, pozn. autora). Pro Kubánce je to plevel, se kterým svádějí marný boj a jeden ze způsobů boje je její likvidace ohněm. Glazura z jejího popele se vypaluje do nádherných modrých odstínů. Ostatně podívej se sám.“ Držím v ruce misku s vnitřním povrchem hladkým a lesklým, připomínajícím perleť a začínám chápat, co znamená ono rčení “Co kus, to originál.“ I použití různých druhů dřeva během výpalu má svá pravidla. Ideální je začít měkkým dřevem (smrk, borovice), tak aby teplota vyrovnaně stoupala a pro dosažení a udržení teplot nad 1300 °C je dobré přejít na tvrdé dřevo (buk, dub). Aleniny popelové i jílové glazury (šlemovky) mají svým originálně „nedokonalým“ povrchem blízko k japonské keramice, u níž jsou drobné „nedokonalosti“ vyhledávány a zásadně ovlivňují jejich cenu. „Představ si, že v Japonsku Sensei (mistr, pozn. autora) po výpalu prohlédne vyrovnané hotové kusy a ty, které neuzná za (pro něho) dokonalé, prostě rozbije. To, co zbude, je ale prodáno za opravdu vysokou cenu. Držela jsem v ruce chawan (pohárek na čaj) v ceně nového auta. Něco takového je u nás ale nepředstavitelné.“ V zemích s vyvinutou keramickou tradicí je funkční systém dílen, kde se keramici navzájem navštěvují a předávají si zkušenosti. I u nás tento způsob spolupráce také začíná fungovat, další taková dílna pro setkávání a společné tvoření vzniká pod Aleniným vedením i v Levíně (obec, která vznikla ve středověku právě díky keramice). Je to místo, které pro ni bylo „láskou na první pohled“ a kde bezesporu vzniknou další originální díla. Kromě společného tvoření jsou tam již plánované i různé přednášky a jiná kulturní vystoupení a setkání.
Během focení keramiky (Alena se zaměřuje zejména na čajovou keramiku, takže možná ve své oblíbené čajovně pijete z jejích hrníčků, či si naléváte z její konvičky) jsem si všímal malých nerovností, prasklinek, struktur povrchu glazur, škály barevnosti a došlo mi, jak důležité je být svůj. Být originální tak, jako keramika Aleny Šumové. Něco umět a k něčemu se dopracovat. „My dřevopaliči jsme v podstatě neokopírovatelní, protože co kus, to originál,“ usmívá se Alena. Nikdy jsem nebyl fanda do keramiky, ale teď mám já, a díky fotografiím i vy, možnost prohlédnout si umělecká díla vzniklá z hlíny a žáru pece, existující jen v jednom provedení. Originále.