O umělci, který svým nadáním překvapuje širokou veřejnost, jsme už reportáž přinesli. Týkala se originálních soch pravěkých zvířat v jejich reálné velikosti. Protože rozsah jeho činnosti je na české poměry fenomenální,  přinášíme hlavní, mnohem kontroverznější část jeho tvorby.

Patrik Proško je absolventem pražské VŠUP v ateliéru sochařství u V.K. Nováka (2000) a od roku 2013 je členem umělecké skupiny Re-prezentace. Sám o sobě říká: ,, Když jsem byl malý kluk, chodil jsem si často hrát s kamarády do lesa. Stavěli jsme bunkry a různá zákoutí s ohništěm, kde jsme pak pekli brambory a buřty. Ještě jsem z toho nevyrostl a do lesa si chodím hrát pořád. Bunkry už sice nestavím, ale přesto přetvářím krajinu ke svému obrazu – maluji krajinomalby ve smyslu malování obrazů přímo na krajinu, na stromy, na listí, oživuji křoví, nebo stavím pomníky padlým stromům. Vytvářím zde vlastní pomíjivý genius loci. Utíkám z města a reflektuji zde svůj městský způsob života. Společenské zákonitosti versus přírodní. Ulice města jsou také zajímavou zónou kterou občas přetvářím, ale tam za mnou zůstávají jen černé vtipy a parodie. Dneska se tomu říká site specific art, kdy pracuji s geniem konkrétního místa a s jeho významovým potenciálem. Vyjadřuji se ve vztahu ke svému okolí.“

pp3

Zajíc na smetaně 2014, instalace: „Mé městské intervence jsou mnohem grotesknější než mé zásahy do krajiny. Samozřejmě stále hledám kontinuální linii, která moji práci propojuje a stále více se projevuje absurdizace a zesměšňování společenského neřádu. Je zajímavé, že většinu věcí vyrábíme pro konformizaci života a pro naši větší zábavu. To má samozřejmě své vedlejší dopady a jeden z nich, přejetého zajíce na rychlostní silnici, jsem zpracoval formou černého humoru. Groteskní nadsázka ad absurdum. Provokativní podoba jídelního zátiší na talíři lidské konformity. Takové neobarokní zátiší na myslivecké téma – hon na zajíce s moderníma zbraněma. Jídlo sloužící k životu se na jednom talíři mísí se smrtí a rozkladem. Krásný, jednoduchý a přitom surový princip fungování světa. Nemůžu změnit tuto skutečnost ani smrt, ale můžu k ní změnit vztah. Mimo jiné tím, že ji nějakým způsobem ztvárním. Ne že jí budu opomíjet, nebo že budu opomíjet věci, které se okolo mě dějou. Nemyslím si, že by v umění neměl figurovat humor. Smysl pro humor je nedílnou součástí umělecké nadsázky a potažmo i lepší kvality života. Podařilo se mi zlepšit kvalitu života 90% lidí, kteří zajíce na smetaně viděli. Zbylým 10% jsem zvednul žaludek a mandle. Oháněli se morálkou a spílali mi nemorálními nadávkami, čímž zlepšili zase kvalitu mého života. Zajíc na smetaně je umění černého humoru. Nic víc to není.“

pp9

Genius Loci 2013, krajinomalba 60 x 6m, biologicky odbouratelná barva CREATIV C 2005 s ekologickým certifikátem nezávadnosti: „Koncept krajinomalby, kterým se poslední dobou zabývám, tedy malování obrazů přímo na krajinu, je založen na rozšířeném vnímání mého okolí a mého vnitřního světa, který do něj promítám. Obraz, který do krajiny domaluji, není pouze její dekorací, ale vytváří společně s prostředím pointu celého výjevu. Přetvářím tedy svět k obrazu svému, stejně tak jako to dělá lidstvo již celé věky. Vytvářím ducha místa.“

pp7

Totem 2013, krajinomalba 20 x 5m, biologicky odbouratelná barva CREATIV C 2005 s ekologickým certifikátem nezávadnosti: „Mám spoustu plánů, představ a vizí. Jsou živelné a hlavou mi proudí v nekonečném sletu. Nevím přesně, odkud přichází, ale každé ráno mi dávají důvod vstát z postele. Některé už se zdály být mrtvé, ale znovu se po čase objevují a s odstupem získávají nový rozměr a nový život. Často je stačí jen udělat, dát jim vlastní život a ony samy pak ukážou, jestli to mělo smysl. V tu chvíli, když je dělám, tomu „jen“ věřím, ale to stačí. Je to asi jako s dětma – dáme jim život a věříme, že budou žít vlastní. Dobrý život pokud možno.“

pp10

Dojem 2014, křovinomalba, organické pigmenty: „To, že stárneme, vidíme nejlépe na změnách svého okolí. Uvědomujeme si to hlavně na našich blízkých a nejvíce na dětech než na sobě a to především proto, že při pohledu do zrcadla se rádi klameme. Nebo tomu nechceme věřit, protože naši mysl nebo mentalitu vnímáme jako mnohem mladší než naši tělesnou schránku. Ale nemusí to být pravidlo, jen si myslím, že věk naší mysli a našeho těla jsou dvě různé věci, které také různě vnímáme.“

pp2

Lampa 2014, světelná instalace: „V jednoduchosti je krása a já hledám její zákonitosti. Chtěl jsem vytvořit jednoduchou, nápaditou, hravou, vtipnou, odlehčenou, pozitivní, úsměvnou, přímočarou, sexy, srozumitelnou, výtvarnou, pohádkovou, emotivní, atraktivní a nabíjející, překvapivou, zábavnou, energickou, rozzářenou a tak trochu nadpřirozenou instalaci s nenáročným příběhem, jejímž hlavním úkolem je, aby se líbila a byla krásná. Pokud by jednoduchost potřebovala výklad, nebyla by dost jednoduchá.“

pp6

Klimatizace 2014, instalace, vzduchotechnická trubka 0,4 x 2,5 m, kůra: „Jsem městský typ člověka. Žiji v Praze už 20 let a mimo ni jsem opravdu zřídka. Ano, vybral jsem si to, ale pražský způsob života je velmi psychicky náročný, chybí mi klid. Jeden z hlavních důvodů, proč dělám přírodní instalace, je, že potřebuji klid. Utíkám z města, které mě vysává a tím, že svoji civilizovanost konfrontuji s přírodou, se opětovně nabíjím. To, co opravdu hledám, je lehká jednoduchost, klid a rovnováha.“

pp4

Parazit 2014, instalace: „Expanzivní způsob života, který je člověku tolik vlastní, mě inspiroval k vytvoření této sochařské instalace v kunratickém lese. Obří, cizorodý a nacucaný parazit, který se již nevejde mezi kmeny stromů, jimiž je pod tlakem svého růstu deformován, je určitou metaforou k našemu invazivnímu chování. Ať už vůči přírodě nebo vůči jiným národům a zemím , tak i v osobních vztazích. I když jsme přežraný, žereme dál.“

pp5

Kořeny 2014, instalace 5 x 4m, výstražná páska: „Často vyrážím do ulic města i mimo něj na pozorování. Sleduji a vyhledávám neobvyklé situace, které se staly ať už díky silám přírody, nebo za přičinění člověka. Mnohdy to bývá kombinace těchto sil, nebo jejich střet, ve kterém nacházím témata ke zpracování svých dosavadních životních zkušeností a postojů. Vše se odehrává na jednoduchém principu, který má danou situaci akcentovat a obráceně, výsledný zásah pak mluví i o mě a o člověku jako takovém, o jeho vztahu k okolí, k současnosti, tradicím, či k jeho místě na zemi. Najít si své místo na zemi a v životě, to bývá často jen nesplněným přáním. Člověk totiž často neví, kdo je a co chce.“