Jihočeský kraj. Kraj rybníků, hradů, zámků a velice rozmanité krajiny, která nabízí od ploch vysokých, tajuplných hor až po rovinatá blata, neméně tajuplná a inspirující. A proto není divu, že tuto oblast navštívilo mnoho umělců, aby vznesli na věčnost své dojmy z ní.
Umění je krásné v tom, že pomocí něj můžeme sdílet své pocity se svým okolím přesně tak, jaké ve skutečnosti jsou. Ať už přibarvené naším vnímáním, nebo prezentujeme zhola pravou skutečnost. Jestli si vyvolíme formu literární, či fotografickou, malířskou, nebo další techniky nám blízké, to už je celkem nepodstatné, relevantní však je fakt, že můžeme pomoci utvořit zcela nový obraz světa. Vezměme kupříkladu Máchův Máj. Je krásný květen, sluníčko svítí, ptáčci popěvují oslavy nového života… no nepovídejte, že to není „lásky čas“. Karel Hynek nám tak dobře dokázal vštípit představu o romantickém, v pořadí pátém měsíci v roce, tak, že tou původně pouhou myšlenkou žije nemalá část lidí.
A tak vznikl nový pohled na Jihočeský kraj, původně Budějovický, který korunuje z jihu Šumava, a jehož severní žezlo jest soutok zlatonosné Otavy s majestátní Vltavou, jejíž voda jako krev pak proudí do srdce Čech – samotné Prahy. Tak tak, i samotná krev Prahy je Jihočeška.
Jak moc tedy dokázali jižní Čechy umělci zvěčnit do srdcí národa, a nejen toho? pojďme se podívat…

Karel Klostermann

Ačkoliv se tento známý spisovatel narodil v Rakousku, drtivou většinu života strávil na území Čech, neboť rok po jeho narození odešla rodina Klostermannů do Sušice. Ale ani tam se neusadili, proto mladý Karel prožil dětství hlavně ve Štěkni (okres Strakonice) a Žichovicích (okres Klatovy, Plzeňský kraj). Po dokončení základní školy nastoupil do dodnes existujícího píseckého Gymnázia v Komenského ulici, načež další roky studoval v Klatovech a na poslední rok se opět vrátil do Písku.
Klostermann byl velice vzdělaný, vynikal výbornou češtinou, měl obrovský cit pro jazyk a uměl s ním znamenitě pracovat (ve svých dílech prolíná jazyk spisovný s jihočeským nářečím). Mimo to mluvil chorvatsky, italsky, polsky, francouzsky, španělsky, rusky, anglicky, rumunsky a samozřejmě rovněž německy. Překvapením proto může být, že se literatuře začal věnovat až kolem čtyřicátého roku svého života. Nemyslíte, že možná proto byl tak dobrým vypravěčem? Že by šetřil slovy a ta nejlepší si nechal až na pozdější léta? Inu, kdo ví…

„Hajný šel, sotva dav dobrou noc. Příručí ho slyšel, jak po dřevěných schodech hřmotně sestupoval. Sedl si a přemýšlel o nových poměrech svých. Obrazy divé lesní pustiny, skrze niž, opustiv Máder, se byl ubíral, řadou táhly jako v kukátku před zrakoma jeho. Šedé, mechem porostlé smrky, hrozná cesta plná černých vodotoků, samý kámen na ní i podle ní, a mech, nekonečný mech, tu zelený, tu hnědý, onde plavý i šedý, hluboký mech, který pod nohama se bořil, a z něhož voda tekla, když jej v hrsti stlačil. Prošel též opuštěnou osadou dřevařskou – příšerný obraz!“
(Ze světa lesních samot)

František Hrubín

Hrubína znají už malé děti, kterým láskyplně napsal mnoho básní a říkadel. Ačkoliv se o něm bavíme v tomto článku pojednávajícím o jižních Čechách, spisovatel se nenarodil dokonce ani v okolních krajích, totiž v Praze. Ale jak už je zmíněno v úvodu, Praha má přeci jihočeskou krev. A možná proto ho zlákal Chlum u Třeboně – městečko, které svou patou „škrtá“ o rakouské hranice. Sám popisuje, že Chlum byl jeho druhým dechem.
Mládí prožil v Lešanech v Posázaví, neboť potom, co byl jeho otec odveden do války, jeho matka se s budoucím spisovatelem a jeho bratrem stáhla právě do Lešan ke svému otci. I na tento kraj rád vzpomínal ve svých dílech, například v Romanci pro křídlovku. I přesto srdcem tíhne později více k Chlumu, kam začal pravidelně jezdit od roku 1950.
Přímo na náměstí, napůl cesty mezi kostelem a hřbitovem, stojí dodnes jeho malý domek, který není ničím výjimečný. Zastrčený ve společnosti mnohem větších staveb kupodivu ani neláká mnoho turistů.
Hrubín mimo jiné píše, že si dlouho nemohl zvyknout na pohřby, které často z okna vídával. Vlastně hned třetí den po jeho prvním příjezdu do Chlumu se taková podívaná odehrála. Dva dny předtím bylo nevlídno, kraj sužovalo krupobití a původně nadšenému Františkovi byly vytlučeny okenní tabulky. I tak si Chlum dokázal zamilovat. Také chodíval občas na kus řeči do dolní části města, do domu č.p. 183 v ulici Třeboňské, k jistému Františku Pekaři – jeho příteli.
Jakoby jeho druhý život v jižních Čechách začal, tak také skončil. Zemřel roku 1971 v Českých Budějovicích.

„Hrozilas, až tě prý žár slunce vypije,
že v mračno srazíš se a mračno vylije
déšť melancholie, déšť černý, bez útěchy,
déšť utopence, déšť, jímž na střechy a plechy,
se všemi strašidly mě vybubnovat dáš.“
(Déšť nad Chlumem – první sloka)

„Rybníku Hejtmane, parku staletý val,
listnaté roubení, plodnou hloubku ti dal,
člověk, jenž nezaspí nikdy jitra tvá paví,
člověk, jenž k dílu se prostě, bez fanfár staví.“
(Rybník Hejtman, první verše třetí sloky)

Mikoláš Aleš

Nyní se dostáváme také k malíři. Mikoláš Aleš se narodil v Miroticích roku 1852, ale jeho rodina se později přestěhovala do Písku, kde stejně jako Klostermann studoval na Gymnáziu v Komenského ulici. Již od útlého mládí projevoval velký talent a zájem o kresbu i malbu, například za jeho studentských let jednou poučoval svého profesora, jak má správně kreslit květiny. Udává se, že s tvořením začal už ve čtyřech letech.
Jistě ho budete znát jako jednoho z autorů výzdoby Národního divadla, vytvořil cyklus ilustrací národních písní, dále má na svědomí sgrafita na hotelu Otava v Písku, kde jsou zobrazeno celkem jedenáct výjevů: „Rýžování zlata na Otavě“, „Táborský hejtman Matěj Louda z Chlumčan na kamenném mostě“, „Rytířský turnaj“, „Dobytí města ve třicetileté válce“, „Alegorie lovu“, „Apoteóza městského znaku“, „Bitva u Čížové“, „Městská slavnost“, „Venkované z Písecka“, „Písečtí studenti na Zvíkově“,  a „Vory na Otavě“. (zdroj)

Bedřich Smetana

Copak ten má společného s jižními Čechami? Narodil se v Litomyšli, zemřel v Praze… Tak jakápak je tu spojitost? Mnoho lidí si to neuvědomuje, a tak zavítáme opět k Vltavě. Respektive k jejímu prameni. Říká vám něco název Má vlast? A její část – Vltava? Zcela jistě ano. A co takový Tábor? Ať jsou vám tyto názvy známé více či méně, v obou případech jsme opět v jižních Čechách. Když se obrátíme na Mou vlast jako celek, může se vám zdát, že Smetana tehdy mírně zanedbal třeba Moravu, či Slezsko. Ale kdo ví, sám neměl na začátku jasno, o co se to vlastně pokouší, kolik bude mít cyklus částí. Třeba by byl býval zvěčnil i krásu i těchto zemí.
Vltava přišla na svět jako druhá, po ní se objevil Tábor oslavující husitství. Je známo, že Smetana celý cyklus tvořil, když už byl úplně hluchý. Proto se zdá být skličující, že si své veledílo nemohl nikdy poslechnout. I přes to si dokázal živě vybavit tóny své milované země, dokázal myšlenky ze svého světa vynést ven a dát život něčemu naprosto neuvěřitelnému. Něco, na co je hrdý celý náš národ.
Ačkoliv dílo adresované konkrétně jihočeské krajině nikdy nevytvořil, pramen Vltavy je více než dostačující. Smetana vykresluje motivy setkání studeného a teplého proudu, postupné sílení řeky a následné pokorné odevzdání se mohutnému Labi.
Pokud jste Vltavu ještě neslyšeli, můžete tak učinit teď. Taktéž i v případě, že si jen chcete zopakovat onen krásný dojem.

Fráňa Šrámek

Nesmíme zapomenout v poslední části článku ani na tohoto výjimečného básníka. I když není Jihočechem rodilým, svojí tvorbou se jím bezesporu stal.
Šrámek pocházel z královehradecké Sobotky (okres Jičín), nicméně v jeho osmi letech se s rodiči přestěhoval až do samotného Písku, který si bezmezně zamiloval. Patřil do generace anarchistů a buřičů, kvůli čemuž se nemálokrát dostal do potíží, jako například prodloužení vojenské služby, kterou tak srdceryvně odmítal ve svých básních. Jak už napovídá jeho zařazení, ve své tvorbě často křičí po spravedlnosti, vysmívá se světu i hořce lituje, že v něm vůbec žije. Na druhou stranu uměl být i neuvěřitelně něžný a vnímavý k tomu málu, co přes svůj pesimismus viděl krásně. Ženy, svůj milovaný Písek, studentská léta… Možná to bylo důvodem, proč po skončení vojenské služby započal studium práv, které však nikdy nedokončil.
Od roku 1903 žil v Praze, kde byl opět potrestán za své anarchistické postoje a to v roce 1905, kdy se dostal na krátkou dobu do vězení. A jako by té smly nebylo málo, přišla 1. světová válka a Šrámek musel opět na bitevní pole.
Od poloviny 30. let 20. století se po něm prakticky slehla zem. Zůstával celé dny ve svém bytě, po okupaci již téměř nevycházel ven. Po skončení války druhé opět začal tvořit, ale osamoceně, mimo společnost a literární skupiny.
Jeho nejznámější báseň je zcela jistě Písecká. Popisuje, jak se jeho srdce pevně zakořenilo do zdejší krajiny, jeho myšlenky zůstanou v řece Otavě navěky krásné. Hledá útěchu, oslavuje zlatonosnou řeku…

„Po řece Otavě za vorem vor
v jarech a letech odplouvaly,
míjely v dálku, zrozenci hor,
a my se za nimi dívávali.

Za vorem vor a po šiku šik
my odtud do světa odcházeli,
zapadal, Otavo, tvých jezů vzlyk,
my jej však do srdcí uzavřeli.

Moh život hřímati, stohlasý sbor,
hlas jeden věrný neumlčel,
kdy se mi zachce jen: pluje zas vor,
jez noční hude do harf a cell.

A za hlasem věrným, šumot a shon,
vzpomínky v průvod se přidávají,
a je to Písek, je to zas on,
fanfáry s věže vyhrávají.

Fanfáry s věže, jak hrávaly dřív
vstříc prvním májům do jitřních par,
zní vítr stříbrný, jak zníval dřív
a slibuje dar, života dar.

Stříbrný větře, blažený kout,
kdes první vlajkou třepotně dul,
a vlajky až splihnou, přestanou dout,
i tehdy díky, že jsi nám dul.

A tehdy znovu: blažený kout
a z něho do světa tolik je cest —
z jar našich nebe dnes nad ním pnout,
to by tu v noci napadlo hvězd!“
(zdroj)