František Konopa je mladý student Střední školy keramické a sklářské v Karlových Varech. Ještě za sebou nemá ani zkoušku dospělosti (rozumějte maturitu) a jeho fotografie v sobě již zračí pohled životem protřelého muže. Díky jeho šikovnosti a originálnímu pohledu na svět kolem na sebe nedaly čekat ani velké zakázky, například přímo pro město Karlovy Vary. A jak že to všechno s tím focením začalo?
[adrotate banner=“12″]
Františku, kdyby si se měl ohlédnout k začátku – kdo Tě přivedl k fotografii a k takové vášni pro tvorbu a vlastní styl, který máš?
Když nad tím přemýšlím, tak k fotografii jsem se propracoval časem sám. Byl jsem ještě mladý dvanáctiletý kluk a táta měl ve skříni zrcadlovku Olympus, kterou jsem mu zabavil a začal jsem tvořit. Vášeň mě popadla hned od prvního snímku a nemůžu se jí zbavit a pochybuji, že mě někdy přestane fotografie bavit. Myslím, že každý má svůj styl a ovlivňuje ho hodně moc faktorů. Já se ke svému stylu dostal průběhem času.
Co je podle Tebe kvalitní fotografie? A myslíš, že se něco takového dá vůbec specifikovat nebo je to vyloženě o vkusu a názoru diváka?
V dnešním světě platí, že kvalitní fotografie je dobře exponovaná a ostrá fotka. Já mám na to odlišný názor. Pro mě je kvalitní fotka ta, která má smysl, děj, něco co upoutá mou pozornost, ať už je ostré všechno, či nikoliv. Každý má jiný vkus a vnímá fotografii jinak – jak myšlenkově, nebo zapojením fantazie. Kdybych to měl shrnout kvalitní fotografie je pro mě fotografie, která má děj a vtáhne mě do něj.
Myslíš, že zásahy programů viz Adobe PS jsou dnes pro dobré fotografie nezbytností?
Určitě to nezbytnost není. Znám hodně kvalitní fotografů, kteří jsou myšlenkově o hodně vyspělejší, než fotograf co využívá celý život Photoshop. Miluju například černobílou fotografii na analogové fotoaparáty. Ty fotky mají opravdovou duši a přitom nemusí ani projít elektronickou cestou a Photoshop postprodukcí. Nikdo do toho nemusí sahat, aby fotka byla dokonalá.
K fotografiím, které tvoříš, Tě musí samozřejmě něco inspirovat. Jsou to knihy, filmy, obrazy nebo lidé okolo Tebe? A nebo něco úplně jiného? U svých fotografií na FB profilu často přidáváš i text, který koresponduje s jejich tématem, jejich náladou – není to právě onen text písně či básně, co Tě přivede k finální fotografii?
Inspirace je všude kolem nás a já se toho snažím využívat. V poslední době se zabývám fotografií, která je na hranici snů a skutečnosti. Takže už víte, kde beru inspiraci (úsměv). Zajdu například sám do přírody, přemýšlím, foťákem si dělám nástřely a najednou mě napadne, proč si tam nevzít modelku a nenafotit ji uprostřed temného lesa. K inspiraci mi i pomáhají právě písničky z kterých následně vyjmu text a vložím ho k dané fotografii. Inspirace je neomezená.
Přemýšlíš hodně dopředu o tom, jaká bude následující fotografie? Dlouho dopředu o tom jaké má být počasí, kdo bude na fotografii a jak nakonec dopadne celek? Nebo je to otázka „náhodného“ procesu, kdy máš nějaké „tušení“ a nakonec se ke konečnému výsledku dostaneš prostě procesem tvorby?
Já to mám takové všelijaké. Mám smůlu v tom, že cokoliv mě napadne a chci to následně vytvořit, tak stejně ke konci z toho vznikne úplně něco jiného. Nejsem ten typ, co sedí doma a dělá si různé nákresy. Vezmu si fotoaparát, vezmu sebou někoho, koho můžu vyfotit a tvořím, co mě zrovna v ten moment napadne. Díky Photoshopu mám potom dá se říct neomezené možnosti, co s fotografií udělat, takže se může stát, že myšlenka a děj fotografie vznikne až teprve v postprocesu.
Jak se to tak stane, že tak mladý fotograf má občas tak až apokalyptické vize, které promítá do fotografií? Že jsi si nevybral třeba focení „klasicky hezkých“ fotografií?
Jednoduchá odpověď. Proč dělat něco, co fotí 90% fotografů na světě? Snažím se na svět dívat trochu pesimistickýma očima, i když na světě je plno krásných věcí, tak i naopak je tu dost špatností a pohrom. Přijde mi to jako klišé fotit ženu, jak drží kytku v ruce a má americký úsměv. Radši ji vezmu do dramatické krajiny, kde jen zavře oči a naslouchá tomu všemu, co je okolo. Nemyslím, že má díla jsou apokalyptická. Každá fotografie v sobě ukrývá jiný pocit, který jsem zrovna v tu chvíli cítil. Ať už je to samota, nebo štěstí.
Dokážeš si teď přestavit, že Tě jednou fotografie bude živit?
Už si nedokážu představit, že bych šel ven bez foťáku v ruce a nemohl tvořit. Ať už mě fotografie bude živit, nebo ne, tak vždycky bude důležitou částí mého života.
