Racionální hovor se spisovatelem a básníkem Miroslavem Sosoiem trval přesně 40 minut. Naše setkání ovšem pokračovalo další dva dny, kdy jsme se nestihli ani příliš vyspat, ani vystřízlivět. Řeč byla o novém experimentálním románu „Déšť, který nebyl“, normalitě šílenství a tanci, který je smrtí na úvěr.
[adrotate banner=“1″]
Právě se chystáte číst rozhovor, který se nesnaží být skandální. Prostě je otevřený tak, že se to někomu nemusí líbit. Budete možná autora odsuzovat, v křeči se odvracet od toho co čtete, či spíše od toho, co byste si mohli – byť jen koutkem duše – připustit. Pustit si do žil naturalismus, s jakým líčí věci, které – můžou nebo taky vůbec nemusí – být právě vaším životem.
Budete vtaženi do světa megalomanských souvislostí, narcismů bez agrese. Do světa, který vám v případě silné koncentrace vymaže poslední zbytky ega. Tam, kde si hospodyňky broukají do rytmu drcení kostí a ranní kocovina při procházce Braníkem je krásná věc, v nekončícím náletu na bary a pivnice staré i nové Prahy, jejíž magii cítí autoři od legend až k dnešním příběhům, v litaniích lidství lze poznat – ač úplně jinak – soběpodobné hovado plačící štěstím.
Co tě inspiruje?
Především mě inspirujou momentální dojmy a prožitky, který okolo neustále proudí. Třeba včera jsem jel tramvají a ležela tam na vochozu kytka, kterou pozorovala krásná vrásčitá paní. Myslim že to byla gerbera. Myslel jsem na to celej večer a další den sem k tomu napsal nějakej text, kterej byl ve výsledku úplně o něčem jiným…ale byly tam tlející gerbery a hlavně konkrétní duševní poloha.
Hodně tvých věcí vzniká v Praze. Jsou ještě další místa, který tě inspirujou?
Ono to není nutně závislý na místech, kde to vznikalo nebo vzniká. Spíš to závisí na konkrétních situacích a konkrétních lidech, který jsou kolem mě. Který mi daj ten impuls k tomu, abych něco napsal, ačkoliv o tom většinou nikdo ani neví, dokonce ani já ne…(smích). Je to tak, že místo je naprosto irelevantní. Na týhle empirii pak stavim další věc, ale nemusí to bejt pravidlem.
„Déšť, který nebyl“ je tvoje čtvrtá kniha, která cca za 2 měsíce vychází. Máš už plán/nápad něčeho dalšího?
Déšť, který nebyl. To bylo krocení chiméry. Sekání černý mamby na stotisíckrát. A od tý doby co jsem jej dopsal a konečně odeslal, tak jsem si neskutečně oddychl, že na čas nemusim psát. Já to teda musim dělat. Moje frekvence bejvá pár textů za tejden, ale od tý doby, co jsem to odeslal nakladatelství a řekli mi že to už nemusim řešit, tak jsem nic nenapsal. Až teď nedávno, asi po měsíci a půl jsem něco zkloubil a to mi dalo zase novou krev do žil. Mě přijde že odpovídám jako fotbalista.
Píšeš v nějakejch konkrétních časech? Máš nějakou denní/noční dobu?
Pár dní zpátky jsem o tom zase přemejšlel. A nejlepší texty jsou napsaný během pěti, deseti minut. A musej bejt spontánní. Pokud má člověk frustraci že dlouho nic nenapsal, tak se s něčím pitvoří, půl hodiny, hodinu, dvě…. a ten výsledek stojí totálně za p**u. Noc/den je irelevantní.
Používáš papír nebo notebook?
Z větší části notebook.
Takže máš tužku a papír pro akutní případy?
To nenosím. Nejsem takovej perfekcionista. Když nemám notebook – což je většinou, protože ho nechci někde rozsekat – tak poprosím barmana o účtenku a tužku. Pro mě jsou ty účtenky jako memoáry a vzpomínky na konkrétní kalbu. Ten rukopis je pokaždý něčím specifickej, a svým způsobem můj moment zakonzervuje.
Takže už při odchodu tušíš, že něco napíšeš?
Ne, není to tak, že bych někam šel a řekl si “potřebuju dnes něco napsat”. Ono to ještě souvisí s tím, že většina vzruchů a námětů vzniká během takzvaného šílenství. Ale samotný zpracování vzniká během duševní a tělesný střízlivosti a uvědomění si těch předchozích stavů.
Na čteních tě doprovází většinou kytaristi. Máte nějakej scénář jak se sehrát?
Já sem si vždycky představoval ke čtení ideální hudební podkres jako je ve filmu „Mrtvý muž“ od Jima Jarmusche, kde muziku komponoval Neil Young, a většině kytaristů co se mnou hráli, jsem dal jako meritum tuhle věc.
Můžeš vysvětlit pojem “můj tanec je smrt na úvěr”?
Ten název odkazuje na román od Louise Ferdinanda Celinea, kterej byl napsnej ve 30. letech minulýho století. Já to nevím přesně, doufám že čtenáře nezklamu svou neznalostí. Ten román je v podstatě jakousi biblí zvrácenosti. Je to avantgardní počin o šílenství a estetice bahna a hnusu… Já tomu řikám Mikulášovy patálie pro dospělý. Protože jsou tam historky z Paříže, takový ty potulky a srandičky, zaobalený do naprostý hluchoty, němoty, chudoby, šílenství, chlastu a pr**ní prdelí. A to je mi hrozně sympatický. Nemyslim teda to poslední. Já svojí tvorbu považuju za poměrně neadekvátní vůči současným spisovatelům, básníkům a dalším…lidem. A Celineův manifest o šílenství a naprostým odcizení sama od sebe, to je muj menuet, to je moje tango, který si odtančím. A ten tanec je eufemismus pro danej fakt. Každej autor musí nějak reflektovat sám sebe. Tak jako Celine, Artaud, před nima Malarmé. A myslim si že zjemněním takzvanýho šílenství, který já nazývám naprostou normalitou, která je otevřená a možná zvláštní, ale rozhodně ne šílená, tak každej si musí vytvořit jistou lásku, aby se dokázal otevřít sám sobě. A pak se může otevřít někomu dalšímu. Já jsem to rozhodně nedotáhl ani na ten první stupeň. A “Tanec je smrt na úvěr” je zjemnění toho šílenství pojmenovanýho Célinem, Artaudem a jinýma lidma než jsem já.
můžeš se o to alespoň pokusit
obelhat sám sebe
a jít cestou samotnej podél drátěnejch plotů
a pšeničnejch polí
po prázdnejch parcích
do živelnejch barů
vlhkýho světa
odcházet pryč
sám od sebe
nebo od jinejch
a
hledat víru pro sebe sama
a Boha pro potřebu
toho co dokončit
nebo
toho co zanechat
můžeš se o to alespoň pokusit
je to dar
zamčenej na dlouhý léta
v ručnici rozumu
sám o sobě
se sebou nic nezmůže
ale
pokaždý
to zas tak hořký
nebejvá
krmit holuby a sebe ve velkejch městech
k smrti se vožírat a líbat představy
můžeš se o to alespoň pokusit
nemyslet na to co není
a co by naopak mohlo bejt darem
když se konečně svět umoudří
a vytáhne si hlavu
z prdele
když se svět umoudří
a všechno se zastaví
alespoň
na jednu vteřinu
listí přestane padat ze stromů
a lidi se pomalu zamilujou
…
i šprajclý hodiny ti dvakrát denně
ukážou
ten správnej čas
a to je nejspíš ten dar
kterej se má
neustále pokoušet
posvátná drzost
a šílenství
katalánskejch bejků
rajtujících v bělostnejch nimbech písku
marockejch pláží
není třeba hysterie nebo soucitu
i růže apoštola
co nikdy nebyl vobdarovanej
usychá
a sám se o to přece může pokusit
udělat to
co nikdy není
tak proč se kurva tak rychle vzdávat
když ještě pořád
můj
spánek
nechcípnul
každej se o to může alespoň jednou pokusit
jít dolů k řece
Teď tě poprosím, abys příštích 10 minut nechlastal, protože rozhovor se chýlí ke konci…
Dyť jo, já nechlastám už poslední půlhodinu.
[adrotate banner=“1″]
Tak to zatím vypadá dobře…
Slečno mohli bysme si dát paňáka? Teda vlastně já si dám pivo. Dáš si taky pivo? Tak dvě jedenáctky. A jednoho Jamesona.
Co se týče současný poezie a prózy, máš někoho oblíbenýho? Zúžíme to asi jenom na Čechy…
Ze současný tvorby mám oblíbený dva autory – teda tři. Ne vlastně dva, když nepočítám sebe.
Nejlepší z českejch básníků je podle mě David Molnár, královéhradeckej básník a jeho tvorba je mi nejsympatičtější. I když zatím nic nevydal, což zase dost svědčí o český literární a nakladatelský scéně. Nicméně v poslední době už konečně publikaci připravuje, pokud vím. Pak bych chtěl ještě zmínit Jaroslava Astra a ten píše strašně “romanticky krásný” věci. Co se týče poezie, tak je jednička Molnár. Co se týče prózy, tak nemám nikoho. Jsou tam adekvátní autoři, ale nejsem o nikom stoprocentně přesvědčenej. A nemyslim si, že je v mý kompetenci to takhle soudit. Já jsem extrémista v tom, že jak u sebe tak u jiných potřebuju stoprocentnost. Já prostě jdu do města a potřebuju vědět, že mám v pravý kapse telefon, a v levý klíče a peněženku. Erich Fromm tvrdí že nějaká certifikace a jistá kategorizace věcí vede k nekrofilii. Tahle formulace mě teda strašně nasrala. Ale v próze mě asi nezaujal nikdo. Z český prózy fakt nikdo. To je můj problém, beru to stejně jako s kinematografií. Naše doba prostě upadá. Když si vemeš k literatuře ekvivalent kinematografie. V 50. letech, kdy tu byl Kopecký, Hlinomaz a tak dál, bylo adekvátní že vyrůstali na divadle. A tihle dnešní k…ti vyrůstaj na zas….m seriálu a nedokážou se něco efektivně naučit. Nemám rád slovo umělec/umělecký, já taky nejspíš píšu někde v žumpě. Ale jakákoli estetická záležitost přenášená formou člověka je naprosto už dopředu zabitá, pokud dotyčnýmu záleží na výsledným efektu. Před padesáti lety měli lidi naprosto jiný preference. Aspoň si to takhle idealizuju. To je muj paňák…
Já myslel žes ho nechtěl.
Já ho chtěl, tys ho nechtěl.
Tak si ho dej.
To si piš že si dám.
Jde o to, že lidi v takzvaný umělecký branži propadají panice. Lidi se posíraj z ostatních lidí. Ani o tom nemusej vědět. Potom jim nezbývá nic na to, co by mohli ocenit. Drobnej nepatrnej moment. Gerberu na ochozu……samozřejmě nic nemůžeš paušalizovat…a já doufám že jich je víc než znám…
Myslíš že pro scénu poezie jsou autorský čtení klíčový?
Hele, pro autora je jedinej adekvátní kritik sám autor. Ovšem pokud píše autor primárně sám pro sebe – a já si myslim že by měl. Primární téma je autopsie. Pokud to člověk nesere z prdele pro kýženej efekt, tak pravděpodobně neztratí koule…doufám… A sekundární efekt je pak autorský čtení a publikace knih. Protože na tom si může nahonit ego, který mu pokulhává, ačkoli předstírá, že ho má strašně moc. ,,Svejma emocema můžeš pohnout počasím, ale svý emoce ovládat neumíš…
Vzkaz na ledničce
Když jsme byli v Kladně,
tam v tom malým motýlku…
V Kladně jsem ti slíbil,
že černá
je barva tvýho slunce, který už nehoří…
Taky jsem ti slíbil,
že přestanu krvácet,
hulákat jak na lesy
a milovat
a kráčet po mramorových rigolech,
kde jsme se potkali.
Když jsme se potkali
během prvních záblesků jitření,
slíbili jsme si,
během toho feťáckýho dubstepu,
že si budeme věřit,
i když to nebude hezký.
Že si budeme věřit ačkoliv
jsme,
žili v Kladně
v tom zaníceným,
v tom dezolátním motýlku…
Když jsme se loučili,
během posledních paprsků úsvitu,
během posledních záblesků západu,
jenom tak na oko jsem odešel…
Ty ani nevíš…
Když jsi spala,
modrou barvou jsem si tě namaloval…
Potom.
Čistě se jenom tak
natáhnout na postel,
a už si to šiju.
Vystoupil jsem tehdy z metra,
a vkráčel mezi zasněžený věžáky a paneláky
jako pán,
jako velkej, velikánskej hráč,
jehož ksicht je zbrázděnej utrpením…
Jenom tak na voko. V tom malinkým motýlku
Naznačil jsem pěstí, jako když buší srdce,
to bylo
neopakovatelný.
Rozhodně neopakovatelný gesto.
Ženský mě vopravdicky berou…
Ale zkrocený,
to už nejsou tak krásný bytosti…
Jako v Kladně…
Jako v tom nespoutaným motýlku,
kde se toho
vždycky hodně naslibovalo,
aby se dalo o čem tlachat při sedmý vodce…
…k ránu,
než přijde
tvoje
jitřenka za
padajícího úsvitu.
Děláš radši performance venku nebo v uzavřeným prostoru?
Tohle je mi uplně jedno. Protože to je to samý jako si stáhnout předkožku nebo jí nechat bejt. Není v tom rozdíl.
Co přesně pro tebe znamená hudba? Jakej k ní máš vztah?
Hudba mě inspiruje na sto procent, protože každá dobře ztvárněná kompozice je ručně napsaná poezie/próza. Lidi dělají věci který chtěj buď někomu předat, nebo si chtěj něco zachovat. Já hledám muziku která si chce něco zachovat, aniž by to musela předat někomu jinýmu. Teď nechci uvádět konkrétní příklady aby si to čtenáři nevysvětlovali jako naivismus nebo demenci. Tim nechci říct že bych poslouchal třeba Helenku nebo Majkla Dejvidů, ale rád si pochutnám třeba na Eisturzende Neubauten, Skinny puppy, Bad Seeds, Birthday party ale taky i na klasice a kvalitním rokenrolu. Hudba dává dost, protože člověk se dokáže odpoutat od pozemských statků. Člověk si v momentě dokáže najít určitou autenticitu, a zároveň zachovat vlastní integritu… Jestli mě něco intenzivně ovlivňuje, tak je to muzika. Dostane mě do jistý nálady, do jistých dimenzí a v těch dimenzích přežiju svůj život. A to mi zase asociuje to co bylo předtím, takže to nikdy nebude naprosto čistý. Ale člověk proboha nikdy nemůže bejt naprosto čistej.
Kdo je Marie?
Já sem to nechtěl prozrazovat, ale zkusim to zahalit do hávu tajemství: Když jsem se poprvý setkal s Marií, seděla v koutě mejch představ jako poslední mohykán a chovala se jako poslední skotskej král, já se k ní dodneška snažím chovat, jako k tý poslední ženský na zemi. Marie jsem já. Žádný alter ego. Já Marii považuju za mojí racionální příčetnost, za to kolik peněz mám na účtě, za to kolik bych si měl schovat do příštího nájmu, za to jestli se nechovám jako kretén. Marie mi říká: “Sofistikovanost hajzle! ”, “Nepij pivo a pij vodu”. Marie je prostě ta část mě, která mě svým způsobem konvenčně určuje. A zároveň, já Marii nenávidim. A to právě souvisí s celou mou tvorbou… moje tvorba se snaží nejspíš bejt “Odi et Amo”.
Je tu úplně poslední otázka: Porovnání šílenství X racionalita. Co k tomu řekne Míra Sosoi?
….někdo slintá a někdo používá ubrousek a ačkoliv jsou naprosto odlišní, ve výsledku by mohli vytvořit naprosto komplexní a dokonalej pár na půlnočním parketě. Ale k tomu sakra nikdy nedojde…a přesto jeden bez druhýho nemůžou existovat, protože potom by nemohli být vnímaní svým okolím….záleží…. prostě Odi et amo!
Neděle
Marie:S ukrutným skřípotem jsem otevřela mohutné kostelní dveře, stála jako skoprnělá a civěla do středu chrámu, kam pronikal svit purpurových paprsků právě zapadajícího slunce. Po celý den se zdálo, že jas dnešního odpoledne postrádal svoji obvyklou intenzitu, ale tak výsostně hřejivý jev přece jen tuto prognózu podkopával. Vzduch byl vlhký a mohli jste ucítit nahořklou esenci plísně, kterou správce kostela každý den pečlivě kamufloval kadidelnicí. Jeho úlisně vyhlížející vrásčitá tvář pokrytá jemnými vypelichanými, ulepenými fousky již vyděsila nejedno děťátko Boží. To byl právě náš správce kostela, zmrd a přivandrovalec, vágus a duševní asociál, který tak rád naslouchal modlitbám i nemodlitbám ze svého ambonu, za zvuku čeřící se tmavozelené tekutiny ve svých vystouplých čelních žilkách. Bůh na správce svého chrámu byl nejspíš krátký a mrtvý. Pod mým citlivým městem se každé ráno houfovaly a srocovaly davy Panovo věrných. Jedinci celí upocení se snažili proklestit si cestu k našemu bezbožnému kněží, do jeho kýčovitého svatostánku. Křesťané tak kajícní, milující a láskyplní. Milující korouhve a lotrinské kohouty na baňatých vrcholcích minaretů. Kulturní davy, které se zamilovaly, davy, jež poznaly fronty do márnic a z hajzlíků benzínek, davy které znaly očekávání brzkého spasení a nebeského spojení. Jedinci přešlapující u kropenky a očekávající poleptání kůže a dezinfekci duše znesvěcenou mastnou vodou. Horoucně klesali do kolenou, hluboce se klaněli, zapomínali na boly pervitinu podbarvené subáčem a se svým páchnoucím, syfilitickým dechem se jali ve zpovědně, odpovědně vylévat svá zajetelená srdéčka plná býlí a těžkého odéru smradu, který byl ve smrtelném kontrastu s jiskrou koutků levého oka každého ctihodného občana živého. Světští se těšili veliké přízni i ranám pod pás od vlezlých, fundovaných majitelů náleven, kteří pomalu umírali a rychle se rodili. Takové hnusy nikdo předtím nikdy neviděl. Jejich umaštěné, koženkovité širáky vyzdobené liščím ohonem a rozbředlé potem chladu, zamezovaly volný průchod modlitbám, které v jejich duších nikdy nevznikaly. V každé mysli světského občana bylo vypáleno poselství pozůstatků chátrající a vzkvétající humanity topící se v husté, misantropické břečce bublající Léthé. Právě Léthé se chtěly naše ovečky oklikou vyhnout, nechtěly tuto cestu v žádném případě podstoupit.
[adrotate banner=“1″]
I ignorovat se snažily onu myšlenku Plavby přes ni. Přijmout? Ani v nejmenších, to byla jejich nejzásadnější obava. Kriplové, židé, děti a dospělé ženy rozkoše, a Páni i Bůh se báli. Rozhnisané břečky valícího se vroucího bahna, které vytvářelo rozplizlé potůčky tekoucího magmatu, to bylo krvácení jejich zamilovaných srdcí ze středu země a těla. Z paneláků se vrhali, zchlazeni a opařeni vlastně nevlastním potem strachu a jistoty, a kdykoliv proletěl Mikolaj Gurjevič, polekali se a padali a padali do zapomnění času a hmoty. V našem svatostánku jsme oddávali zamilované. V našem svatostánku jsme blahořečili světu. V našem kostele umíral Bůh. V našem svatostánku nacházelo naději celé město Náhorní plošiny. Všechny propracované lži a polopravdy, ze kterých tuhne krev ve vystouplých žilách, se v podzimním městečku přijímaly s neskrývanou radostí a vehementním entuziasmem. Milovali jsme fašizující úsudky a teze našich posedlých kazatelů a fráterů. V městečku byla radost a horečnatá láska posedlosti a touhy milovat bližního svého, leč nesplnitelná a utopická. Mezitím za kostelem, pod náhrobními deskami se těšili plástve zelenkavých pestíků sluneční přízni, stejně jako se naše milované ovečky těšili vlastní pozornosti a postupně začínající bezprizornosti nad chcípající duší pod příměstským nebem. Naše rozkošné ovečky šikanovaly naše milované ovečky a kněz i celá obec tomu za šumivých stenů zádušního koitu mumlavě přizvukovala. Pod kostelem byla klikatá cesta, která se jako srdce roztahovala a stahovala k majestátním topolům, které celou tu břečku lemovaly a alespoň trochu držely svými kořeny pohromadě. Duše, duše, deus ex machina, duše, duše paní Pernellové, Elmíry, Valéra a pana Loyalla se začaly transverzálně proplétat jak dva tančící motýli nad pestíky tlejících gerber. Celé rodiny hladící otcův rozkrok, a líbající kříž u božích muk, pro boží rány, včetně ruky svatého otce si přáli spasení. Celé rodiny hladící neposkvrněný osmicípý kříž našeho Prosluněného kostela šněrovali zchlastaní svoji pulsující cestičku podél topolů, kolem hřbitova u Tří Lip, směrem do rozestavěných a vyčkávajících domovů a během pochůzky pokuřovali imaginární doutníky jistící přívoz podél meandrů limbické Léthé. Matky od synů a manžílků nosící své kozy stažené do korzetu neduše chodily tak rády do našeho miloučkého svatostánku horoucí lásky a nekonečného odpuštění, neb Pán je miloval, jako ony milovaly odpuštění hříchu na pobřeží řeky u kostela, který snad zachraňoval a pomáhal od rozličných bolestí a nesmrtelných nemocí srdce… Můj Bůh je i tvůj Bůh, můj pajdající sirotečku, jen přijď a uvěříš, naše městečko je tvé údolí stínku a konce zemitosti hříchu. Devótní tvor pachtící se za rouháním je častý úkaz, ale my přijímáme do našeho svatostánku bohabojné solitéry k osudu Boha. V našem kostele vždy vzkvétalo štěstí a bylo zde spousty odpuštění…Pamatuju si to. V našem kostele umíral Bůh. Mea Culpa.
sbírám divoký růže
kvetou mi před plotem
každej rok
lichý ukládám do skleněný konvice
a po celej rok
od léta
je zalejvám
sudý nechávam
uschnout na okenici
a po celej
celičkej rok
je sleduju každej den
každej
každičkej den
když se po verandě
vracim
když se vracim unavená domů…
Sudá…
je milovaná víc
než kdokoliv jinej.
sbíram divoký růže
šarlatový barvy…
okenice
stará se o ně
i tak
jsou bez dozoru…
a já na ně čekam..
čekej na mě…
tedy …
tady…čekají…
trpělivě
naslouchají…..