Možná jde tak trochu proti proudu. Možná to zabere více práce a možná to vyžaduje hodně trpělivosti. Ale jedno je jisté – Luděk Žákovský se rozhodl jít cestou tradice a to je velmi dobře. Používáním tradičních ručních nástrojů a kvalitních materiálů vzdává hold řemeslu a vlastně i svému tatínkovi, který ho k tomuto řemeslu přivedl. Luděk Žákovský se věnuje ruční výrobě opasků, peněženek a doplňků. A jak se vlastně člověk dostane k takovému řemeslu? Tak si to pojďte přečíst.

[adrotate banner=“12″]

Váš tatínek je sedlář a jak píšete na svých stránkách, to on Vás tak nějak přivedl k tomuto řemeslu. Tatínek byl první z rodiny, kdo se věnoval opracování kůže? Nebo to byl už například dědeček, pradědeček? A kdybyste měl zavzpomínat na nějaký svůj první výrobek, byť už výrobek malého kluka kopírujícího um svého tatínka.

Pokud dobře pátrám v paměti, tak práci s kůží se jako první věnoval až můj táta. Vystudoval kožařský obor na průmyslové škole v Třebíči. Od roku 1991 se věnuje převážně westernovému sedlářství, které velmi dobře funguje dodnes. Jako kluk jsem chodil k tátovi do dílny a zkoušel jsem si různě zdobit kůži raznicemi. První výrobek, na který si vzpomínám, byl asi zdobený opasek. Myslím, že jsem ho tenkrát neudělal od začátku do konce, táta mi samozřejmě musel pomoct. Vlastně jsem ho tehdy asi dost zdržoval od práce (úsměv). Prohlížel jsem si katalogy a časopisy, které tátovi chodili z Ameriky, a prosil ho, aby mi udělal klíčenku, nebo peněženku, kterou jsem tam našel na obrázku. Svoji první koženou peněženku jsem měl určitě právě od něj.

Co se týče dalších řemesel v rodině, tak strýc provozuje oděvní dílnu – látkové pytlíky, do kterých balím výrobky, jsou právě od něj. Dědeček byl tesař. Máma je švadlena. Takže různá řemesla v rodině určitě máme.

Co se týče dalších řemesel v rodině, tak strýc provozuje oděvní dílnu – látkové pytlíky, do kterých balím výrobky, jsou právě od něj. Fotografie: Jára Sijka

,,Snažím se vytvářet jednoduché věci s čistým designem“

Fungovalo ve vaší rodině „dědění řemesla“ nebo jste měl možnost jít za svým a rodiče Vás nechali, abyste si budoucnost zvolil sám? A když nad tím tak přemýšlím – existuje vlastně v republice nějaký učební obor, zabývající se tímto či podobným řemeslem?

Do řemesla mě nikdo nenutil. Vždycky jsem měl možnost vybrat si vlastní cestu, ať už šlo o zájmy, nebo vzdělání. Cestička k práci s kůží vedla velkým obloukem. Vystudoval jsem stavební průmyslovku, pak sociální pedagogiku, začal pracovat v komerční sféře a postupně se vracím k řemeslu.
Myslím, že několik škol v republice ještě nabízí obor „Výrobce kožedělného zboží“, ale mám dojem, že zájem o řemeslo zatím spíše klesá.

Myslíte si, že tímto se u nás šikovní lidé mohou uživit nebo je to spíš jako koníček při stálé práci? Kolik času denně (pokud se to na dny dá časově specifikovat) věnujete prací nad vašimi výrobky a máte povědomí o své konkurenci?

Pro mě je práce s kůží zatím jen koníček, ale šikovný člověk se tím určitě uživit může. Pracuji na plný úvazek a práci s kůží se věnuji ve volném čase, když je velký zájem, beru si dovolenou. Týdně to bude určitě 20-30 hodin. Občas je to náročné skloubit vše dohromady, ale mám to rád a rozhodně to stojí za to.
Zvolil jsem si vlastní cestu. Nedělám ani klasickou zakázkovou výrobu, ani sériovou pásovou výrobu. V portfoliu se snažím prezentovat ucelenou kolekci a barevná provedení, ze kterých je možné vybírat. Výroba je čistě ruční a ve velmi limitovaném množství.

I přesto, že pracuji jen podle tradičních postupů, které jsem se naučil od otce, kladu důraz na jednoduchou a elegantní prezentaci na webu, nebo na sociálních sítích. Baví mě to spojení řemesla a moderních technologií. Myslím, že mnoho dobrých řemeslníků se bohužel často neumí správně prezentovat, nebo tomu nepřikládají důležitost. Snažím se vytvářet jednoduché věci s čistým designem. Hlavním gró mé práce jsou kvalitní materiály, tradiční ruční zpracování a jednoduchý funkční styl. Co se týče samotné práce, tak je to takový návrat ke kořenům. Nedávno jsem se bavil s jedním známým o tom, co dělám a jaký k tomu mám přístup. On mě chvíli poslouchal a pak mi říká: „A proč to děláš všechno jen ručně? Na to přeci musí existovat nějaká pokročilá mechanizace.“ Musel jsem se nad tím trochu pousmát. Srovnávat se s konkurencí v běžném slova smyslu úplně nejde. Každá firma nebo řemeslník mají charakteristický styl a postupy, příp. materiály, což ve finále ovlivní charakter výrobku.

Spony, které používám, nejsou z běžné sériové produkce, protože ty jsou často velmi křehké a z nekvalitních slitin. Proto jsem se spojil s malou českou slévárnou, kde si nechávám odlévat mosazné spony na zakázku. Jsou sice mnohonásobně dražší, ale vydrží celou věčnost. Každá spona se odlévá do vlastní pískové formy. Fotografie: Jára Sijka

,,Zabalím balíček a odcházím na poštu“

Na svých stránkách máte několik produktů ve svém portfoliu. Kdybych vybrala například opasky – jaký je proces výroby jednoho opasku od čistého stolu po poštovní „odbavení“, jak dlouho trvá práce na jednom kusu? Ono to asi úplně jednoduché nebude …

Základem opasku je kvalitní nebarvená třísločiněná hovězí kůže ze které uříznu dlouhý pruh v požadované šířce. Podle velikosti, kterou vyrábím, vyseknu špičku a otvor pro sponu. Pak se opasek ručně nabarví, doplní konzervačním nátěrem, impregnací a nakonec balzámem na kůži. Zní to jako práce na pár minut, ale vzhledem k tomu, že mezi jednotlivými kroky musí kůže pořádně vyschnout, jde o práci, která časově zabere mnoho hodin. Opasek mám tedy nabarvený, ale po uříznutí má ostré hrany, které by se později třepily. Hrany se musí lehce seříznou, vyleštit dohladka, nabarvit a zalakovat. Připravím si poutko, které se vyrábí prakticky stejně jako opasek.

V dalším kroku si udělám přípravu šití a do opasku zašiji sponu i poutko. Spony, které používám, nejsou z běžné sériové produkce, protože ty jsou často velmi křehké a z nekvalitních slitin. Proto jsem se spojil s malou českou slévárnou, kde si nechávám odlévat mosazné spony na zakázku. Jsou sice mnohonásobně dražší, ale vydrží celou věčnost. Každá spona se odlévá do vlastní pískové formy, po ztuhnutí a očištění putuje do galvanovny, kde je opatřena povrchovou úpravou, v mém případě je to cín, který není tak problematický při styku s kůži jako nikl, se kterým má mnoho lidí problémy.

K šití používám jen dvě jehly a sedlářskou povoskovanou nit. Ruční šití je výrazně pevnější, než strojní. Pokud jde o obšitý opasek, tak jej ještě tímto způsobem obšiji po celém obvodu. V tuto chvíli už je výrobek téměř hotový. Nakonec ještě vše přeleštím, příp. přetřu ošetřovacím balzámem. Opasek zabalím do látkového pytlíku a do krabičky přidám ještě malé balení vosku na údržbu, který si míchám sám. Zabalím balíček a odcházím na poštu (úsměv). Pokud si dáte na všem opravdu záležet, tak výroba jednoho opasku zabere několik hodin, ale výsledek určitě stojí za to. Získáte věc, které si vybudujete osobní vztah, a pokud se budete o kůži dobře starat, tak vám výrobek vydrží mnoho let. Kůže se vám dokáže krásně přizpůsobit a stárne do krásy.

… opasek mám tedy nabarvený, ale po uříznutí má ostré hrany, které by se později třepily. Hrany se musí lehce seříznou, vyleštit dohladka, nabarvit a zalakovat. Fotografie: Jára Sijka

Co nejvíce Vás na tomto baví? Jakou část výroby máte nejvíce rád?
Asi se nedá říct, že bych měl nějakou část práce raději, než jinou. Baví mě to celé jako celek. Nejen tvůrčí práce z kůží a vymýšlení nových produktů, ale i tvorba webu, komunikace na sociálních sítích. Pořád se něco učím a pořád mám možnost se zlepšovat. A samozřejmě mám radost, když se ke mně vrací fotky nebo zprávy od spokojených zákazníků.

Každá firma nebo řemeslník mají charakteristický styl a postupy, příp. materiály, což ve finále ovlivní charakter výrobku. Fotografie: Jára Sijka

Video: Jakub Laššo