[adrotate banner=“38″]
Česká kreativní ilustrátorka a tvůrkyně Lucie Ernestová má svět plný cestování, barev a přinášení vnitřního světa do toho vnějšího. Její tvorba upoutává nejen děti, ale i dospělé. Je také autorkou kolekcí her pro rodinu, odlišných od těch klasických deskových. Poskytla nám rozhovor pro Creative life a tímto za její čas a ochotu děkujeme.
Kdy vás napadlo začít s tvorbou motivačních obrázků a karet?
Touha kreslit karty ve mně byla již dlouho. Až jsem jednou přinesla domů karty Čtyři dohody. Mým dětem se velmi líbily. Kluci ale nerozuměli textům ani obrázkům, které s texty moc nesouvisely. Tady vznikla myšlenka vytvořit obrázky, které více zrcadlí obsah textů. Mám dva syny a často vidím, s čím se ve svém nitru potýkají. Inspiruje mě také to, jak i my v dospělosti neumíme zacházet se svými strachy, domněnkami, zlem uvnitř nás… A mnohdy si ani neumíme užívat přítomnost, radost, úžas… Mám za to, že obrázky v nás zrcadlí naše pohledy víc než konkrétní slova. Dá se o nich vyprávět a číst v nich své představy. Chtěla jsem, aby byly krásné, vtahující a trochu i mnohoznačné. Každý má jinou atmosféru a je vždy zajímavé pozorovat, jaký na nás působí a jaký ne. Doufám, že když si děti určité principy osvojí v dětství, tak lépe zvládnou život. Opravdu jsem nečekala, že naivně-surrealistické kresby osloví tolik dospělých.
Jste také autorkou neobvyklých deskových her. Jak jste se dostala k nápadu je stvořit?
Hráli jsme s kluky Člověče, nezlob se a to nám přišlo velmi zdlouhavé, nezábavné a zákeřné – pro malé bratry, kteří si jen tak něco nedarují. Chtěla jsem vytvořit něco zábavného s jednoduchými pravidly a bez vyhazování. Pochopila jsem, že děti na hře baví hlavně témata a určitý příběh, který při tom prožívají. Hlavně když je u toho sranda. A za mě jako za matku bylo vhodné, aby hry nenásilně vzdělávaly, byly skladné a za rozumnou cenu. Jinak konkrétní vize her mi přišla někde na dálnici před Plzní, kdy jsme odjížděli na dovolenou. Já se akorát propadala do cestovatelského transu a v ten moment se vylíhl záměr na vytvoření první sady 4 veselých her.
[adrotate banner=“38″]
Hodně cestujete, získáváte tedy ze svých cest takové nápady, na které byste doma jen těžko přišla?
Rozhodně. Bez mého toulání se světem bych nebyla tím, kdo jsem. Cestování za hranice známého v nás pěstuje schopnost umět nakukovat za roh a nebát se tam vykročit. Což je v životě důležité. Máme s manželem hranice v cestování posunuté dál než jiní lidé. Proto jsme si troufli vzít naše děti na Západní Papuu.
Mnoho nápadů jsem dostala na cestě. Pamatuji se, že při jednom dávném přejezdu ze Zimbabwe do Malawi jsem si vysnila obchůdek s krásnými věcmi pro každého. Teď se toto déjà vu naplňuje, ačkoliv jsem mezi tím dělala jiné věci. On na cestách žije člověk víc v přítomnosti, víc vnímá okolí. Je víc napojen na sebe i na svět kolem. To je ta finta, proč jsme na cestách šťastní – žijeme v přítomnosti.
Koho považujete za nejinspirativnější osobu ve svém životě?
Kromě velkých jmen duchovního a výtvarného světa je to hlavně moje rodina. A po pravdě, ne vždy je to inspirace pozitivním přístupem. Nejvíce člověka posunují potíže, konflikty a pohledy z druhé strany. Jen to ustát…
V nejbližší době se chystáte zúčastnit několika kreativních akcí. Co si z nich nejčastěji odnášíte?
Akce si vybírám tak, aby mě bavily. Mám ráda zpětnou vazbu a hezkou atmosféru. Přichází mnoho podnětů, jak věci vylepšovat. Chybami se člověk učí!
Co je podle vás nejdůležitější, aby český kreativně založený člověk znal, když chce svým dílem přispět rozvoji české tvorby a neztratit se v davu?
Měl by mít odvahu jít do svých projektů a zpočátku se nenechat odradit skeptiky, ale reflektovat jejich připomínky. Projekt dělaný pro lidi musí mít společenský smysl a současně nás musí bavit. Moje zkušenost je, že čím více času a energie investuji, tím více se mi jí vrátí. Umělci mají většinou problém probudit v sobě i logickou systematickou součást, aby vás daná věc dokázala i živit. Abychom nepropadli pocitu marnosti, když se nám díla hromadí v garáži. Ale také, abychom netrávili čas obchodováním a běháním na poštu. Honorář zapadá do energetického a materialistického cyklu: dávám a dostávám. Udržet si to v rovnováze není jednoduché. Ale koneckonců, život je jen hra, při které se máme něco naučit a toto je dobrá škola.
Na co se můžeme v nejbližší době těšit, popř. na čem aktuálně pracujete?
Jsem napadána nápady. Tak se občas musím krotit. Otázka vždy zní: “Co bych chtěla a co zvládnu?” Momentálně připravuji druhý díl karet Cesta životem. Moc si to užívám a prožívám. Také jsem se nadchla do textilní tvorby a zkouším navrhovat osobité sukně s vlastním potiskem. V šuplíku na mě čeká naskicovaná karetní hra pro děti, skici k obrázkům na sešity a kalendáře…
Jaká byla největší překážka na vaší tvůrčí cestě a jak jste se s ní vypořádala?
Nejhorší bylo najít čas a sílu. Když má člověk rodinu a grafické studio, tak není dost klidu k vypuštění fantasie do světa.
Co ze své dosavadní tvorby považujete za svůj největší úspěch a jaké své dílo jste si zamilovala nejvíce?
Žiji na obláčku nadšení z toho, co momentálně dělám. Nesmírně si ale cením obrázků z cyklu Cesta k sobě. Objevovala jsem v nich sama sebe. Vlastně jsem ani nevěřila, že takhle dokážu kreslit. Z těch starších projektů mám ráda 4 veselé hry. Vznikaly po nocích a čas na ně jsem si musela vybojovat v rodině i v sobě. Ukázaly mi, že to zvládnu.
A na závěr, jaké je vaše motto?
„Co tě nezabije, to tě posílí.“ Beran na vesmírném špacíru se ve mně nezapře 🙂
Díla Lucie Ernestové jsou také překládána do cizích jazyků.
[adrotate banner=“38″]