V roce 1992 přišel na svět nadaný a talentovaný člověk, v Uherském Hradišti žijící Lukáš Mach, který se od roku 2010 samostudiem věnuje výhradně analogové fotografii.
Starší dílo ze souboru Panenky
Jak byste sám sebe a svou tvorbu v krátkosti popsal, abyste se ostatním představil?
Černobílý svět a jeho chlad i syrovo schované za výrazem bez výrazu, uvnitř zrnka filmového zrna. A metafora vlepená do všeho, to jsem já.
Je mi třiadvacet let a pocházím z Uherského Hradiště. Přibližně 5 let se věnuji fotografii, a to zejména té analogové, se kterou většinou tvořím vlastní práci. Samotné filmy a fotografie si vyvolávám a zvětšuji v domácích podmínkách, což považuji za základ své tvorby.
Kdy jste se začal věnovat fotografování a co Vás k tomu přivedlo?
Fotografovat jsem začal na střední škole, někdy v roce 2010, kdy jsem začínal na staré plastové foťáky a s filmem. Doma jsem nalezl starou fotku se svým kamarádem, která vznikla dávno v období základní školy. Vzpomněl jsem, na který foťák byla fotka vyfocena, a ten si pořídil (Smena 8). Možná to byla nějaká minimální dávka nostalgie, nevím. 🙂 Později jsem si koupil i digitální fotoaparát, ale nějak mě to nevzalo, tak jsem se vrátil zpět k analogu. Pár dalších fotoaparátů mi za tu dobu přibylo a doteď zůstávám stále věrný Zenitu a prošlému černobílému filmu. 🙂
Takže se věnujete klasické analogové fotografii na film, který sám doma v temné komoře vyvoláte. Zkoušel jste někdy digitální fotoaparát, který dnes používá převážná většina?
Ano, digitální fotografie je dnes (prý) mnohem jednodušší, ale ne tak uplně ve všech směrech. Fotografie jsou naprosto ostré, téměř dokonalé, jenomže z celé takové fotky se pak vytrácí nějaké to kouzlo, které je schované uvnitř filmového zrna. Člověk, když fotí na film, tak si obzvláště rozmyslí, co vyfotí, neboť klasický kinofilm má 36 snímků, narozdíl od paměťové karty, kam se vleze fotek několik tisíců. A navíc celé to zpracování filmu i fotek samotných je neuvěřitelně fascinující, ať už mezi to můžeme zařadit vůni vývojky, prostoupení obrazu na fotopapír nebo celou probdělou noc ve fotokomoře. 🙂
Na analogových fotografiích si umí hrát se stíny a jemným šumem – fotografie ze souboru Linky
Vrátím-li se k Vaší střední škole: studoval jste nějaký umělecký obor a nebo naopak něco vzdáleného od fotografování?
Střední školu jsem studoval úplně mimo fotografii, ale strojírenského zaměření. Stejně tak mé další studium v tomhle zaměření pokračovalo. Vystudoval jsem 3 roky na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, a to obor technologická zařízení, načež momentálně pokračuji navazujícím magisterským studiem – obor výrobní inženýrství. Takže co se týče fotografie, vystačím si sám se sebou, jsem samouk. 🙂
Kolik vlastníte fotoaparátů a objektivů? Máte doma svou sbírku nebo si vystačíte s několika málo kousky?
Doma vlastním jen pár kousků, protože bych je stejně všechny nevyužil. Vlastně mi bohatě stačí onen Zenit, který nedám nikdy z ruky. Je to láska na první pohled a cvaknutí. 🙂
Fotografie ze souboru Panenky
Fotografování je tedy pouze koníček?
Přesně tak. Je to jen koníček. A tím také zůstane. Dnes se fotit profesionálně chápe jako profesně a já to beru jen jako koníček a neplánuji se tím živit. V momentě, kdy se člověk rozhodne, že bude brát focení jako řemeslo, tak celá práce ztrácí tu vloženou lásku, kterou člověk fotografii poskytuje, když tvoří svobodně a podle sebe, nikoliv podle toho, kdo přijde do ateliéru a zaplatí si focení. Hlavní je pro mě dělat fotky s láskou a radostí, ne pro výdělek.
Co je pro Vás inspirací k focení? Je to spontánní akce nebo si to nějak připravujete?
Vždy přemýšlím tak tisíc let 🙂 abych celou myšlenku, jednotlivé fotky a místo k focení vymyslel. Pak se seberu, vezmu lidi k tomu potřebné a jdeme fotit. Někdy to vyjde hned, jindy třeba až na třetí pokus. Takže většinou fotím nárazově, ačkoliv vím, že bych měl fotit více. Nicméně pokaždé je u mě myšlenka (nápad) na prvním místě. Většinou na všechny ty nápady přijdu, když je syrovo a uplakané počasí, hlavně cestou autobusem ze školy. 🙂 Když svítí slunce, tak nepřemýšlím a mám od focení pokoj, místo toho raději užívám těch slunečních paprsků.
Hra se světlem a stíny na fotografii ze souboru Linky
Chystáte v blízké době výstavu svých děl?
Momentálně probíhá výstava v Olomouci v Galerii U Mloka, která potrvá až do 2.5. Vystavuji zde soubor s názvem „Jedna svatba, jeden pohřeb“, který je pro mě hodně osobní a prozatím, co se týče hloubky myšlenky, tím nejzdařilejším, co jsem vyfotil. Je to obraz dvou lidí a jejich lásky. Stejně tak, jako máme lásku šťastnou, tak je i láska nešťastná. A to je právě tenhle případ. V téhle mé myšlence se dva lidé vzali, nicméně jejich vztah není šťastný a pohřeb je zde metaforou umírání toho jejich vztahu, který postupně zaniká a dva lidé se nakonec rozcházejí. Stejný soubor bude letos vystaven v prostorách filharmonie ve městě Kielce (Polsko) a také by měl být zveřejněn ve Zlíně, a to někdy na podzim letošního roku.
Co považujete za svoje největší úspěchy?
Můj největší úspěch považuji právě nafocení souboru „Jedna svatba, jeden pohřeb“, neboť je vyfocen přesně tak, jak jsem si jej představoval. V souboru jsou přesně ty pocity, které jsem tam chtěl mít a jak jsem už zmiňoval, je pro mou maličkost hodně osobní a stěžejní. Mimo to bych asi neměl zapomenout na dvě ceny z nedávného Czech Press Photo 2015, kde jsem obdržel dvě ceny Canon Junior Awards za soubory Žítková a Panenky. Dále ocenění laureát na Ohlédnutí 2014 a také považuji za úspěch samotnou výstavu právě v Polsku, která se uskuteční v letošním roce. Osobně všechny tyto úspěchy ale stavím až za zmíněnou „Jednu svatbu, jeden pohřeb“ 😉
Pokud si chcete prohlídnout tvorbu Lukáše Macha na vlastní oči, můžete navštívit chystané výstavy:
Duben – květen 2016 – Autorská výstava „JEDNA SVATBA, JEDEN POHŘEB“, Olomouc – Galerie U Mloka
Květen – září 2016 – Autorská výstava „JEDNA SVATBA, JEDEN POHŘEB“, Kielce (Polsko)
Podzim 2016 – Autorská výstava „JEDNA SVATBA, JEDEN POHŘEB“, Zlín – LOFT
Webové stránky umělce: www.machlukas.com
