Lenka Klicperová, válečná novinářka žijící v Praze, se dá bezpochyby nazvat odvážnou ženou, která se kvůli příběhům a fotografiím často vydává do míst, odkud ostatní prchají. Původně začínala jako zpravodajka v deníku MF Dnes, posléze se stala šéfredaktorkou magazínu  Lidé a Země. Jako novinářka pracovala v mnoha zemích Afriky, na Haiti, ve válečných zónách Demokratické republiky Kongo, Afghánistánu a v poslední době také v Iráku a Sýrii. Po návratu z poslední cesty do syrského města Kobaní o své cestě spolu s kolegyní Markétou Kutilovou napsala knihu Islámskému státu na dostřel, jež vyšla nedávno. Popisuje život ve válkou zničeném Kobaní, ale také boj proti Islámskému státu na frontových liniích v syrském Kurdistánu. 80 % města Kobaní bylo totálně zničeno během bojů mezi Islámským státem (IS), který jej obsadil vloni, a kurdskými milicemi YPG/YPJ. Těm se nakonec podařilo město dobýt zpět za pomoci leteckých náletů koaličních sil vedených USA. Město se stalo symbolem války proti IS, symbolem statečnosti a odporu vůči teroru.

S jakými pocity jezdí do válečných zón? Jak vypadá každodenní život lidí ohrožených každý den válkou? Kde se cítila nejvíce ohrožená na životě? V rozhovoru pro  Creativelife.cz mluví také o problematice manipulace v českých médiích.

458057_3995928932849_770694368_o

Kde započala Vaše cesta po ekonomicky a sociálně zruinovaných válečných oblastí? Jak jste se k takové práci vůbec dostala?

Do válečné zóny jsem jela poprvé v roce 2008 – na východ Konga (Demokratická rep. Kongo), kde jsme s kolegyní Olgou Šilhovou mapovaly situaci žen. V Kongu docházelo a stále dochází k masovému znásilňování žen a dětí. Tamní válka je strašná – v džungli na východě země se skrývá plno ozbrojených skupin, které masakrují vesničany. Není před nimi ochrany, konžská armáda je špatně placená a ve finále se chová velmi podobně jako rebelové. Z naší cesty nakonec vznikl film Slzy Konga, který měl poměrně velký dopad na českou veřejnost. Natočily jsme ho s naprostým minimem peněz – tehdy jsme měly s Olinou na tři týdny práce ve válečné zóně, kde je všechno nesmírně drahé, jen necelých 3000 dolarů. Dodneška nechápu sama, jak se nám to vlastně podařilo. Do Konga jsem se pak ještě dvakrát vrátila a doufám, že se tam ještě někdy v budoucnu podívám.

Jak jsem se k té práci dostala? Od roku 2004 šéfuji časopisu Lidé a Země a tahle témata mne prostě zajímají. Cestu jsem si musela někdy i poměrně těžce vydobýt a vyšlapat, ale bez toho to prostě nejde. Jak se říká – no pain, no gain… Musíte hledat možnosti, jak něco udělat a ne důvody, proč to nejde, v tom to celé spočívá. A na mně samozřejmě fungovaly nejvíc reakce okolí – to nejde přežít, tam nemůžeš jet… Šlo to a pak ještě mockrát a doufám, že řada cest je ještě přede mnou.

IMG_2566

IMG_2571

Dokázala byste mi popsat Váš prvopočáteční pocit z prvního výjezdu? S jakými pocity jezdíte po válečných územích v současné době?

Vzpomínám si na neuvěřitelný pocit štěstí v Bukavu, když jsem si mohla říct – jsem tady! Já jsem to fakt dokázala!  Byla jsem na sebe docela pyšná. Tehdy totiž z Konga všichni utíkali, situace tam byla hodně ostrá a my jely s Olinou opačným směrem, do džungle… Teď jsem měla podobný pocit v Kobaní, protože dostat se tam mne stálo strašně moc úsilí a práce.

IMG_2739

Jaká je Vaše nezbytná výbava do terénu, co musíte mít vždy při sobě a jak vypadá Vaše cestovní zavadlo?

Nejdůležitější je technika – záleží, jestli jedu fotit nebo točit. Ta zabírá většinu batohu. Musím mít aspoň dvoje sluneční brýle – bez nich v zemích s ostrým slunečním svitem nepřežiju. Baterie, dobíječky, strašně moc různých drátů (tak říkám všem těm kabelům). Teď vozím i notebook – takže jedu s batohem, fotobrašnou a notebookem – když natáčíme, tak se bere ještě stativ. Fakt to není žádné pohodlné cestování, zvlášť pro ženskou tohle všechno pořád tahat není nic moc. Ale bez toho to nejde.

IMG_3091

I v neštěstí si lidé alespoň někdy najdou chvilku, při které pijí čaj a cítí se normálně.

Vaše práce se dá nazvat jedním prostým slovem – nebezpečná. Byla jste někdy v tak prekérní situaci, kdy jste se cítila skutečně ohrožená na životě?

Ano, nejvíc asi na frontě v Sindžáru, na západě Iráku. Ve městě obsazeném IS jsme se pohybovali s PKK (Kurdská strana pracujících), což jsou ostřílení partyzáni, kteří si s ochrannými prostředky na frontě nelámou hlavu. Prostě jdou dopředu a střílí. Ještě než jsme na tu první linii dojeli, hodili po nás IS raketu, která dopadla tak 50 metrů od nás na auto. Měli jsme štěstí. Pak na frontě si člověk tak nějak zvykne, že se střílí, děláte to, co dělají vojáci, kteří tam jsou s vámi. Musíte. Vy to tam neznáte, takže nezbývá než jim důvěřovat. Nám velitel PKK slíbil, než jsme se přesunuli na přední linii, že nás IS živé nedostanou. Tak to bylo od něj hezké.

IMG_3202

Jak byste popsala život v Sýrii? Dokázala byste mi přiblížit, jaká panovala v takovém prostředí mezi tamními obyvateli nálada?

To se takhle nedá vůbec shrnout do jedné věty. Sýrie je rozdrobena na území, která ovládají různé frakce islamistických skupin, IS, Assad, pak jsou tu kurdská území – jinak se žije v Damašku a jinak v Raqqa a ještě jinak v Kámišlí nebo Kobaní. Ale asi se dá říct, že většina civilního obyvatelstva je po pěti letech konfliktu zoufalá. Nevidí nikde východisko, nikde není světla na konci tunelu, zmizely postupně naděje, že konflikt skončí a oni budou moci zase normálně žít.

IMG_3292

Děti si hrají v ruinách.

Jste žena. To při této práci skýtá své výhody i nevýhody. Máte při sobě bezpochyby svůj tým. Smím se zeptat koho?

Žádný tým nemám, většinou jedu s některou z kolegyní ze sdružení Femisphera, které jsme založily právě v roce 2008 před cestou do Konga. Takže jsme dvě a musíme si pak na místě (nebo dopředu přes kontakty) sehnat fixera – tedy průvodce a tlumočníka. Pokud není schopný, máte problém. To jsem zažila třeba na poslední cestě a musely jsme si s tím s kolegyní nějak poradit. Ale zvládly jsme to.

IMG_3317

Zejména v noci je na „ulicích“ nebezpečno.

IMG_3351

Na mnoha Vašich fotkách jsou zachycené především děti a ženy. Jak funguje každodenní život rodin, které se z nějakého důvodu rozhodly zůstat v Sýrii? Chodí děti do školy a jaké mají v současné době děti vzdělání?

Nejen ženy a děti, ale celé rodiny, zejména v Kobaní. Tam je to také něco jiného než v dalších městech tzv. Rojavy. Jinak funguje město Kámišlí, jakési hlavní město, jinak Kobaní, jinak třeba nedávno osvobozený Tal Abyad. V Kámišlí vidíte kromě kurdských check-pointů YPG nebo Asayiš i kontrolní stanoviště Asadova režimu. Tak nějak spolu koexistují a nechávají se na pokoji. Nebo tak tomu bylo alespoň v září, kdy jsme s kolegyní Kobaní opouštěly. Kobaní je memento války, totálně zruinované město, kam se vrací převážně jeho kurdští obyvatelé. Osvobozený Tal Abyad zase obývali víceméně Arabové, sympatizanti IS, teď se tam vrací Kurdové. Situace je národnostně docela složitá a napjatá. Základní školy začínají fungovat, i v Kobaní se měly nějaké provizorní otevřít. Ale už je potíž studovat na univerzitě. Na kurdských územích žádné nejsou a do Damašku se nyní dostat nedá. Homs je jedna velká ruina a Allepo ovládají různé islamistické skupiny a režim, takže pro Kurdy to taky moc nepřipadá v úvahu. Zbývá leda odjet do iráckého Kurdistánu, ale to je zase hodně drahé… Jinak život všech lidí velmi silně ovlivňuje válka – pořád rostou ceny, jsou problémy s dodávkami vody i elektřiny, na kurdská území pronikají sebevražední atentátníci. Je zavřená hranice s Tureckem – místo obchodu se veškeré zboží pašuje. Normální život prostě přestal fungovat.

IMG_3458

I v sebeopuštěnějších ruinách lze nad západem slunce nalézt tiché krásno…

IMG_3859

Naposledy jste fotila v Kobaní, kolik tam asi žije obyvatel?

Ta čísla se těžko ověřují, teď už určitě víc, než v září. Lidé se vrací nejen do Kobaní, ale i do okolních vesnic. Je to pořád ale hodně nebezpečné – IS tam podniká často výpady a vraždí, nebo unáší ty, kteří se právě vrátili. Fronta je jen 25 km od Kobaní, některé vesnice jsou od fronty jen 10 km a zejména v noci je tam hodně nebezpečno…

IMG_3896

 

IMG_3949

Na Vašem Facebooku jsem se dočetla, že „skoro balíte kufry, že tam musíte být“ – kam přesně se chystáte teď?

Nevím ještě, chtěla jsem odjet do Sindžáru v Iráku, když začala kurdská ofenzíva proti IS, ale za tři dny bylo to velké území dobyto. To neznamená, že se tam ale už nebojuje, fronta se posunula víc na jih a v Sindžáru je podle všeho hodně napjatá situace mezi jednotlivými ozbrojenými kurdskými i jezídskými skupinami, určitě by to bylo zajímavé. Ověřuji si informace a podle toho se pak musím rozhodnout. Chtěla bych vidět pád Raqqa nebo Mosulu, ideálně obou těchto bašt IS.

IMG_3979

IMG_4024

Vrátíte se na Vánoce domů?

To bych určitě chtěla. Na Silvestra a Nový rok budu pravděpodobně natáčet v Kamerunu, tak bych Vánoce, alespoň pár dní, chtěla určitě být doma a na chalupě.

IMG_4173

IMG_4202

Jak hodnotíte nynější politiku v České republice? Vypadá to totiž tak, že Česká republika uprchlíky přijímat nebude…

Myslím si, že lidem, kteří prchají před válkou, se má pomoci. A já bych se musela za sebe sama stydět, kdybych se chovala jinak. A já nechci žít s tím, že se za sebe a za své chování musím stydět. Viděla jsem, co to je válka, nejen v Iráku a Sýrii, a chápu, že toho někdo po pěti letech má dost a chce vidět vyrůstat svoje děti v bezpečí. Ne každý chce v Sýrii bojovat a ona je taky velká otázka za koho bojovat. Není tam žádný ideální princ na bílém koni, žádný kladný hrdina, žádná velká osobnost, která by Syřany stmelila. Kurdové jsou jednou z mála sil, které účinně bojují proti IS, jsou stateční a obětaví, o tom není sporu, ale autoritativní levicový režim inspirovaný Ocalanem není žádná demokratická síla, jak o sobě často prohlašuje. Jsem rozhodně pro pomoc uprchlíkům před válkou, ale je třeba k tomu přistupovat se zdravým rozumem. Evropa není rekreační středisko. Smutné je, že není jednotná evropská strategie, která už měla fungovat minimálně posledních pět let. Problém uprchlíků není nic nového, nic co by se objevilo zčistajasna. Nakonec snad jenom poznámka, že vidět prezidenta Zemana na jednom pódiu s takovou figurou jako je Konvička – nezlobte se, z toho je mi na zvracení. Podporování nenávistných tendencí ve společnosti nepřinese nic dobrého – stačí se podívat do historie našeho západního souseda – do třicátých let.

IMG_4250

IMG_4324

Jakou nejpraktičtější radu jste dostala od tamních obyvatel?

No, to nevím, nevzpomínám si 🙂

IMG_4401

Klasické vítězné V. Město chtějí lidé vybudovat znovu. Ačkoliv nemají skoro nic, jsou lidé v Kobání nesmírně milí a pohostinní.

V rozhovoru pro Svobodnéfórum.cz jste zmínila, že média mají v oblibě manipulaci s informacemi a fotografiemi. Jaká je podle vás nejaktuálnější manipulační informace či fotografie z poslední doby? Co říkáte na fotografie dětí utopených ve Středozemním moři, které v září obletěly celý svět?

Odpovím spíš obecně – vždy je potřeba sledovat, z jakého zdroje informace pochází. Zda jde o důvěryhodné médium, kde pracují respektovaní novináři, kteří se snaží informace ověřovat, nebo jde o prapodivný internetový portál, kde plácá většina autorů hlouposti nebo vyloženě lži. V dnešní době je to velký problém, stačí se podívat na Facebook a člověka jímá hrůza, co lidé považují za důvěryhodný zdroj informací. Přijde mi hrozné, kam se v poslední době posunula novinařina – hlavně být rychlejší než konkurence. Za nejvíce manipulační považuji Parlamentní listy, jejichž vlastníky jsou byznysmeni propojení s politikou (i když následovat může i Mafra vlastněná Babišem…). A národu to nevadí a veselé sdílí články, které jsou opsané bezostyšně z jiných zdrojů. Chrlí jich spousty, k tématu migrace se vyjadřuje každý – třeba teď herec Krampol… Proč??? On je odborník na migraci? Vyzná se v tom? Potkal někdy nějakého uprchlíka? Proč o tom rozdává rozumy? Hrají na xenofobní a primitivní notu a vědí, že to bude mít u davu úspěch.

IMG_4441

Uprchlický tábor nedaleko Kobaní – tady žijí ti, kterým z domů nezbylo vůbec nic. Kritická bude situace v zimě, která je tu poměrně krutá.

IMG_4689

Válka se nezadržitelně blíží i k Evropě. Jaké jsou Vaše další plány, plánujete výlet i do Paříže či do Německa?

Ne, to určitě ne. Mířím teď do Afriky a brzy opět do Sýrie, to jsou oblasti, které mne zajímají.

IMG_4696

IMG_4736

Můj názor je takový, že v této situaci rozhodně žádné náboženství, natož víra vůbec není. Jaký je Váš názor?

Podle mne migrační krize ukazuje historicky známou věc – po rocích klidu společnost hledá něco, na čem může vybíjet agresivitu, která je ve všech lidech geneticky zakódovaná. Je potřeba najít někoho, na kom se tyto skryté agresivní pudy dají dobře vybít. V Německu třicátých let to byli Židé, nyní tuto roli přebírají uprchlíci. Proti nim se dá obrátit i skrytý strach z neznámého, je tu někdo, na koho můžeme ukázat – to je ten, který nás ohrožuje. Nás ale neohrožují muslimové jako celek, ale radikalizovaní muslimové. To je zcela jistě velká hrozba, ale ta tu bude i bez uprchlíků a je důsledkem špatně zvládnuté integrace. Na vině jsou samozřejmě imámové v evropských i blízkovýchodních mešitách (jejich kázání jsou dostupná na YouTube), kteří jsou mistry ve vymývání mozků a mladé lidi, kteří jsou nějakým způsobem frustrovaní, dokážou využít pro své zvrhlé vnímání boha. Je to složité, nedá se to shrnout do několika vět, ale situaci nikdy nelze vidět černobíle – jsou tu prostě lidé, kteří nás prostřednictvím svého vnímání víry budou ohrožovat. A budou. I když zmizí Islámských stát, vznikne jiná skupina, nebo se na výsluní dostane opět Al Kaidá – kdoví.  Nemyslím si, že se dá v blízké době najít nějaké řešení, kterým se všechno spraví.

IMG_4968

12227705_10153450474463801_8620277808953029352_n

Celá cesta byla pro Lenku a její kolegyni Markétu Kutilovou citově i profesionálně na slova tak obsahově náročná, že se dámy rozhodly napsat knihu, která vešla úspěšně do prodeje. Kniha stojí 189Kč a lze si ji objednat online přímo z jejich rukou – na e-mailové adrese pomockobani@gmail.com. Z každé knihy jde 50Kč na konto SOS Kobaní.