Talentovaná fotografka Monika Malek využila svůj talent k tomu, aby podtrhla krásu koček s handicapem. Její fotografie nazvané „Pořád jsem kočka“ dokazují, že jsou to stále úžasná stvoření, která potřebují lásku a drbání jako každé jiné kočky. „Přeji si, aby o nich lidé smýšleli jinak. Aby se kočky nedělily do kategorie horší a lepší, aby se všemi jednali lidé stejně. Ne zvláštně nebo hůř, ale zkrátka normálně. Nezáleží na tom, jestli kočce chybí oko, ucho nebo ocásek, má leukemii nebo jinou nemoc. Pořád je to kočka.“ Všechny nafotila uprostřed jejich nejtypičtějších kočičích momentů. Snažila se tak zachytit fakt, že bez ohledu na jejich zdravotní postižení je jejich chování stejné, jako u kterékoli jiné kočky. Na snímcích si tedy rozpustile hrají nebo třeba spokojeně odpočívají u páníčka.

Simba (1,5 roku) – nemá nožičku

IMG_0138__880

Kazik (5 let) – chybí mu přední nožka

IMG_3844__880

Citek (6,5 let) – má jedno oko

IMG_4775__880

Lulek (2 roky) – má jednu tlapku kratší

IMG_4782__880

Kumiko (7 let) – slepý na jedno oko

IMG_5230__880

Kiara (9 let) – leukemie

IMG_6078__880

Rapidka (2 roky) – nemá oko

REX_disabled_cats_01_mm_150622_3x2_1600

Marcel (8 let) – leukemie

REX_disabled_cats_02_mm_150622_3x2_1600

Rufus (1 rok) – nemá ocásek

REX_disabled_cats_03_mm_150622_3x2_1600

Sherlock (1 rok) – má jedno oko

REX_disabled_cats_04_mm_150622_3x2_1600

Keiko (2,5) – nemá nožičku

REX_disabled_cats_05_mm_150622_3x2_1600

Szafir (2 roky) – má jedno oko

REX_disabled_cats_06_mm_150622_11x7_1600

Amber (1 rok) – má jedno oko

REX_disabled_cats_07_mm_150622_3x2_1600

Kacper (2,5 let) – je hluchý

REX_disabled_cats_08_mm_150622_3x2_1600

Ficus (5 let) – nemá nožičku

Lidé se běžně zvířatům s postižením bohužel vyhýbají – předpokládají totiž, že by jim museli věnovat větší péči. Kočky i jiní mazlíčci jsou tak často odsouzení k doživotnímu pobytu v útulcích. Přestože samotná fotografka kočku nemá, strávila s handicapovanými chlupáči dost času na to, aby si uvědomila, že se od těch“normálních“ tolik neliší. Zvířata totiž nemají ve zvyku se litovat. Raději svůj život stráví rozjařeně tak, jak jim to postižení dovolí. Ve skutečnosti tedy zjistíte, že jim vlastně nic moc nechybí.